Blondýnka

Nejdůležitější poznámku o Blonde zařazuji   úvodem – nejde o životopisný film a je tak   třeba k němu podle toho přistupovat, v   opačném případě hrozí nespokojenost a   rozčarování. Snímek byl natočený podle   knižní předlohy Joyce Carol Oates, která sama   tvrdí, že se jedná o fikci – autorské   pojetí života hollywoodské ikony, a proto i ve   filmu vidíme řadu událostí, která se ve   skutečnosti nikdy nestala, nebo se odehrála   jinak, než jak je zobrazeno.

Asi   nejzajímavější a největší hodnota, kterou   film přináší, je kritika tehdejších   společenských norem a mezilidských vztahů   před i za branami hollywoodských studií.   Dobové poměry jsou vyobrazeny až brutálně   nezkresleně, depresivně, špinavě. K hlavní   postavě je celou dobu přistupováno jako k   nesvéprávnému kusu masa, který (chce-li   něčeho dosáhnout) musí přistoupit na   ponižující pravidla hry. Největší slabinou   snímku je na druhé straně jeho jednostrannost   – snaha o komplexní a šokující   psychologické dílo, v němž ale chybí   podstatné dílky skládačky. Výsledkem je   tíživý, místy až hororový snímek končící   někde na půl cesty.

Dějové nedostatky z   velké části kompenzuje řemeslné zpracování,   které je skvělé a filmy na stejné téma o   velký kus předčí. Kamera a střih jsou   perfektní. Kdo by ale očekával srozumitelný   sladkobolný příběh, jak se krásná dívka   světovou ikonou stala, bude zklamán. Blonde je   artové, z velké části černobílé dílo,   které sugestivně vykresluje brodění v emoční   temnotě a stále větší ztracenosti hlavní   postavy. Snímek zároveň disponuje sebevědomou   167 minut trvající stopáží, pro kterou jsou   občas významné pohledy nebo dlouhé efektní   záběry trochu málo, a tak místy ztrácí tempo   a mění se v depresivní slepenec velkolepých   obrazů.

Marilyn ve filmu působí konstantně   jako oběť – objekt mrzkého mužského   chtíče, křehká a ztracená, zbavená vůle,   ale pod tím vším relativně normální žena,   které se prostě jen pořád dějí hrozné věci   a lidé jsou na ni zlí. Nezpochybňuji, že s   herečkou nepokrytě manipulovala velká část   jejího okolí, ale přece jen byl v tomto   divákovi poskytnut spíše jednostranný pohled.   Snímek nereflektuje řadu důležitých faktů   – silné úzkostné stavy Monroe, její panické   ataky, bludy a nejrůznější utkvělé   představy, stejně jako závislost na osobních   psychiatrech. Její problémy s alkoholem a   barbituráty jsou pak znázorněny jen tak na   okraj, relativně decentně, a chybí u nich   hlubší kontext. Endometrióza, kterou trpěla, a   s ní související spontánní potraty, jsou ve   filmu umělecky pojaty jako nedobrovolné   lékařské zásahy. Kromě pár krátkých scén   nevidíme její roztržky se štáby a ostatními   herci nebo neustálé chození pozdě. O toxickém   manželství s DiMaggiem se nedozvíme víc, než   že ji bil, a o manželství s Arthurem Millerem   už vůbec nic – snímek ho naznačuje kromě   jedné scény jako více méně ideální, což   pravděpodobně některé hereččiny fanoušky   pobouří. Snímek také dostatečně nereflektuje   její nepochybné herecké ambice, touhu vymanit   se z rolí "hloupých blondýn" i   trpělivé úsilí, které herectví   věnovala.

Navzdory poskytnutému času ve   filmu nevidíme leckterá podstatná období   života hollywoodské ikony. V těch, která   zobrazena jsou, převládá chaos, časová   období se nekonzistentně střídají. Po   Marilyně boku se mění muži, stejně jako se   ona sama propadá do stále větší psychické   mizérie, ale chybí souvislosti – proč, jak,   kdy. Rekonstrukce života herečky evidentně   nebyla záměrem autora, ale co jím pak tedy   bylo? Pokud natočil Andrew Dominik dílo, v   němž chtěl zachytit křehkou psychiku MM v pro   ženy nelehkých 50. a 60. letech 20. století,   navzdory mnoha skvělým scénám se to celkově   příliš nezdařilo. Přesto má podle mého   názoru smysl film vidět. Vedle skvělého   výkonu Any de Armas, která předvedla svou dost   možná životní roli, totiž přináší   příběh herečky ve zcela jiné perspektivě a   tvoří z něj především hluboké lidské drama   s mnoha aktuálními tématy.

O této filmové bohyni už toho bylo napsáno a   natočeno tolik, že každý další film se   může jevit jako zbytečný. Mám za to, že se   točí mnohem víc zbytečných filmů. Tento k   nim podle mého názoru nepatří. Řekla bych,   že asi nejvíc zrcadlí duši Normy, která pouze   předstírá, že je Marilyn. Nikdo nemůže   vědět, jaká byla doopravdy, jen ona a možná   pár blízkých. Přesto se mi jeví toto   zpracování jako velmi realistické a to navzdory   tomu snovému a vizuelně psychedelickému   pojetí. Možná právě tak nějak vnímala   herečka tento svět. Markantní je zobrazení   zvuku zvonění telefonu, který Marilyn vnímá   jako dětšký pláč, to bylo hodně silné...   Hudba podtrhuje celé vyznění filmu stejně jako   barvy.
Tedy jeden z nejlepších filmů o   Marilyn, co jsem zatím viděla.
Ještě   dodatek... ta piha, co v čase filmu 1:52 už   není na její tváři, nýbrž na bradě, to   není chyba, ale historický fakt. Během   natáčení filmu Somebody like it hot ji tam   její maskér skutečně zvýrazňoval.