Cituji klasiku: „Čórtův   hrad, tam strašá.“ Hradem   je v tomto případě obchod   na periférii. Čím více   hororů s touto tématikou,   tím myslím duchy, vidím,   tím méně je chápu. Jediné   co jsem pochopil bylo, že   při stavbě obchodu byly   použity sutiny ze hřbitova.   Jinak nevím nic. Nevím,   proč se majitelé obchodu   chovali jak loutky. Nevím,   kdo byla postava s kapucí.   Nevím, proč byli vražděni   lidé co s tím neměli nic   společného. Nevím jaký   význam tam měli havrani a   šéf s amputovanýma nohama.   Nevím, co obchodní agentka   spáchala zlého, když za   trest viděla věci, které   jiní lidé vidět nemohou.   Nevím, proč zrovna   bláznivá bezdomovkyně s   kočárkem všechno věděla.   Nevím, proč se takové   filmy, bez hlavy a paty,   točí. Všechno je zřejmě   nutná spojnice, na které asi   nezáleží, mezi hororovými   scénami vražd. Duch v   ledničce, podivný týpek s   kladivem, smějící se   recepční v lázních,   gumový míč a ten kapucář.   Když už obchod, tak   vraždící bramborové   lupínky nebo zlé sušenky by   dávaly větší smysl. V   obchodě jsou stejně   nejstrašidelnější ceny   zboží a ani zástupy duchů   je nedokáží trumfnout. Tak   jako u komedií nechápu čemu   se mám smát, tak u hororů   nechápu jejich podstatu a   smysl. Oba žánry skončí v   jednom společném šuplíku.

Mohl to být docela slušný   snímek, kdyby do sebe nebylo   spatláno až příliš mnoho   věcí. I v době kdy lidé   létají do vesmíru lze   najít v odlehlých   končinách kmeny na úrovni   doby kamenné, takže   kombinace pyramid a   pravěkých lovců je v celku   v pořádku, ale nadměrní   mamuti na poušti, přerostlý   „šavlozubý tygr“ a   Phorusrhacos (či co?)   lovící lidi bylo až   přespříliš. Nad spoustou   menších či větších   nelogičností a nesmyslů se   již ani nepozastavuji. Co   bylo však do očí bijící,   byla neoriginalita. Celý   příběh ne nepodobný   Apocalyptu, scéna lovících   obřích ptáků ve vysoké   trávě jako by byla   vystřižena z jurského   parku, kde lidé byli   naháněni velociraptory,   způsob zabití „boha“   podobný jako v 300:Bitva u   Thermopyl, tam se ovšem   nezadařilo, a aby toho nebylo   málo, tak vykradl i vlastní   film, a to Hvězdnou bránu.   Všechny nedostatky by se daly   tolerovat, bohužel jsem   viděl film s českým   dabingem, který byl snad   jeden z nejhorších co jsem   kdy slyšel. To už si snad   dělá někdo z diváků pr…   .

Čistokrevný žánr chambara,   který se v současné době   již příliš netočí. Ne   nepodobné Sedmi samurajům,   nábor bojovníků,   opevňování vesnice,   humorná postava Kikuchiya   zastoupena postavou 13.   samuraje, nesamuraje (poněkud   slabší článek filmu), atd.   I něco jako vlajka se   objevilo, a to v podobě   nápisu „totální   masakr“. Podobnost více   než zřejmá, i když se   jedná o remake filmu   „Jusan-nin no shikaku“ (r.   Eiichi Kudo, 1963), který si   ovšem kritiku z   plagiátorství vysloužil   již tehdy. Ač film z roku   2010, má všechny atributy   klasických samurajských   příběhů, úvodní   seznámení s postavami a   uvedení do historické   epochy, filozofování nad   kodexem bushido, pár   flasbacků k vyjádření   vztahů mezi jednotlivými   postavami a závěrečná, v   tomto případě nezvykle   dlouhá, bitva. Katany   sviští, hlavy padají a   záporák dostane co si   zaslouží. Zastoupen je i   sociálně-kritický pohled   objevující se především v   samurajských filmech   šedesátých let,   především morální   konflikt kodexu cti se slepou   poslušností. Kupodivu se   režisér Takashi Miike, s   oblibou zobrazující ve   svých filmech přemíru   brutality a všemožné   nechutnosti, tentokráte   hodně mírnil, přesto si   pár „libůstek“   neodpustil. Nelze ovšem   srovnávat nesrovnatelné, do   kvalit Kurosawy či   Kobayashiho, klasiků   samurajských filmů, má   Miike daleko.

Snad akční thriller v   podobě poněkud drsnější   reality show. Od úvodních   minut se film vyvíjel docela   slibně a čekal jsem co se z   toho vyvine. Místo toho, aby   úroveň gradovala až do   finále, celý děj šel od   desíti k pěti, v mém   případě od pěti ke třem   (bodům). Se vzrůstající   nechutností a brutalitou   plněných úkolů vzrůstala   také nelogičnost celého   děje. Zřejmě se zde také   uplatnilo pořekadlo „za   málo peněz, málo muziky“,   triky (odřezané vršky lebek   motorkářů) jak z   počítačové doby kamenné,   masky (mrtvola ve studni)   vhodné tak akorát do   nějaké pouťové atrakce,   některé scény působí,   zřejmě nechtěně, až   komicky atd. Snaha o kritiku   lhostejnosti společnosti a   klišovité „flashbacky“   na traumata z dětství   vyznívají zcela do ztracena.   Dost trapný závěr, kdy   šéf celého projektu   internetové show, cca   třináctiletý fracek, začne   moralizovat, je jenom taková   „kulka z milosti“ na   doražení diváka. No,možná   zatím hledám něco, co   nebylo vůbec úmyslem   filmařů, a šlo o pouhou   slátaninu na „pobavení“.   Komentář tak na ohodnocení   jedním bodem, nebýt ovšem   výkonu herce v hlavní roli,   poměrně slušné hudby a   zvratu ve třináctém úkolu.

Marně přemýšlím z jakého   důvodu obdržel film 3   nominace na Oscara, možná   tak do kategorie „trapný   humor“. Hned po úvodní   scéně s nahou plavkyní na   stožáru ponorky jsem měl   jasno. A navíc, parodování   vlastní tvorby, po natočení   tří celovečerních filmů,   působí značně samolibě.   Jistě, od komediálního   žánru nelze čekat   uměleckou hodnotu s   filozofickým podtextem, ale   má sloužit k odreagování a   pobavení. Tak proč jsem se,   sakra, nebavil?

Mnoho povyku pro nic. V   hlavních rolích rozvedení   manželé a jejich děti,   uvědomělý americký   prezident, pár citovek, to je   v každém katastrofickém   filmu. Záchrana životů v   poslední možné   „tisícině“ sekundy je   trapná sama o sobě, zde se   opakuje několikrát. No, a   samozřejmě, spousty   nesmyslů, jak fyzikálních,   tak logických. Tolik   vychvalované triky, použité   především k zobrazení   destrukce jsou sice dobré,   ale žádný zázrak, jak je   mnohdy prezentováno, to   není. Za klad považuji   zobrazení faktu, kdy na   utajenou záchranu měli   nárok pouze bohatí a mocní,   že by to tak bylo i ve   skutečnosti to každý ví,   včetně vražd nepohodlných   apod., ale ve filmech to až   tak časté není.

Ve 3:10 vlakem do Yumy měli   odvést především autora   závěrečné scény. Mohl to   být nadprůměrný western,   to bych ovšem nesměl vidět   konec. Zločinec, který bez   váhání a bez emocí   zabijí, se slituje nad   pajdavým farmářem, jež se   chce stát v očích svého   syna hrdinou, a nechá se   víceméně dobrovolně   odvést do vězeňského   vagónu, a v nějakém   morálním záchvatu zabije   vlastní bandu. Několik, o   trochu menších, nesmyslů a   nelogičností se odehrávalo   i v průběhu filmu, s   vědomím, že jde jen o film,   jsem je dokázal tolerovat,   ale konec, ten proklatý konec   byl nad moje síly. A jinak   velmi slabá hudba, ta jako by   nebyla.

Mám rád výtvarně pojaté   filmy, toto je jeden z nich.   Dokonale ztvárněné   zpomalené souboje jsou jen   třešničkou na dortu celé   této komiksové podívané.   Protože se film jmenuje   300:BITVA u Thermopyl, a v   bitvě, jak známo, se má   bojovat, není na škodu ani   absence nějakého   rozsáhlejšího příběhu,   jde především o vizuální   stránku, proto i scény ze   senátního politikaření   působí mírně rušivě.   Jediné minus je příliš   černobílé vidění světa,   jak už to v komiksech bývá,   ale taková je i předloha.   Včetně přerostlých slonů,   některých lidí a porušení   perspektivy. V některých   komentářích se zdůrazňuje   jednoduchost příběhu,   historické nepřesnosti   apod., k tomu jsou ale určeny   romány a encyklopedie, ve   filmu jde především o   obraz, který se v tomto filmu   (nejenom v tomto) povyšuje na   úroveň výtvarného umění.

Další z nekonečné řady   filmů o „hodných,   spravedlivých a odvážných   Američanech bojujících   proti zlým, hloupým a   zbabělým“ nepřátelům.   Stále se připomíná   propagandistické zaměření   českých filmů vzniklých v   éře socialismu a přitom je   spousta amerických filmů   prosáklá propagandou až na   celuloid. Film měl i   některé světlé stránky,   např. úvodní scéna s   vyvěšováním vlajek či   výtvarný podklad pod   úvodními titulky. Také jsem   nepochopil význam zařazení   hudební předehry a   hudebního epilogu. Svým   zpracováním film nijak   nevybočuje z řady   kostýmních amerických   filmů z 60. let.

Již v jednom ze svých   prvních filmů si režisér   Kar-wai Wong začíná budovat   vlastní a nezaměnitelný   rukopis, jež je patrný a   zdokonalený v jeho   následných snímcích   (Šťastni spolu, Stvořeni   pro lásku, Ruka …).   Hlavním rysem jeho stylu je   takřka dokonale vytvořená   atmosféra, skvělá kamera a   poklidný, přesto emocemi   nabitý, děj. Film je   přehlídkou pozdějších   hvězd hongkongské   kinematografie (Maggie Cheung,   Andy Lau, Tony Leung Ciu Wai,   atd.). Na můj vkus bylo těch   vztahových problémů až   moc. Su a Mimi milují   Yuddyho. Yuddy má kamaráda   Zeba, který miluje Mimi.   Policista Tide je zamilován   do Su a taktéž se později   spřátelí s Yuddem. Yuddy   nemiluje nikoho. To vše bez   závěrečného rozuzlení.   Úplně poslední scéna, v   níž hraje Tony Leung Chiu   Wai, nemá s   předcházejícím dějem   pranic společného, a jím   ztvárněná postava se ve   filmu neobjevuje, nebo jsem si   nevšiml, je zřejmě, mnou   nepochopený, režisérský   úlet. Kdo se v tom má,   sakra, vyznat.

V pořadí třetí film v   němž se Kitano   vypořádává „sám se   sebou“ a svojí činností,   Kitano-herec (Takeshis, 2005),   Kitano-režisér (Sláva   režisérovi, 2007),   Kitano-malíř (Achilles a   želva, 2008). Nadsázka,   ironie, kritika, černý humor   a především rozkrytí   podstaty moderního umění,   prosadit se a být   originální za každou cenu,   i když se v podstatě jedná   o blábol. Je až   neuvěřitelné, co vše se   vydává za umění. Také   jsem viděl v galeriích   „umělecká díla“ typu,   tužkou propíchaný   kancelářský papír,   pokroucené gramofonové   desky, sklo rozsypané na   podlaze apod. A kdyby se   nějaký „taky umělec“   cítil tímto filmem uražen,   tak vězte, že většinu   výtvarných prací vytvořil   sám Kitano. Tato, výše   zmíněná, „trilogie“ je   poněkud odlišná, od všech   jeho předchozích snímků,   což ne zcela vyhovuje mému   vkusu.

To bylo snad pokračování   Žhavých výstřelů, ne? Za   scénu kdy prezident vlaje na   popruhu za letícím boeingem,   by se nemusel stydět ani   Toper Harley. Vytáhnout   Harrison Ford svůj pověstný   kožený bič tak je celá   scéna dokonalá. Přesto, že   film točil evropan, je   vidět, snad v každém   záběru, trapný americký   patriotismus, tudíž se   nabízí otázka, zda celý   film nebyl myšlen jako   parodie (což si nemyslím).   Na druhou stranu   předpokládám, že americký   divák to vezme zcela vážně   a bude se dmout pýchou nad   tím, jakéže to má ve svém   čele hrdiny. I politická   propaganda (patrná ve   většině amerických filmů)   se dá dělat inteligentně,   což rozhodně není tento   případ. A hoolywoodská   hvězda v hlavní roli? Seagal   neměl zřejmě čas. Nebo,   že by se mu snažil Ford   vyrovnat v soutěži, kdo   natočí větší s….u.

Parodie na notoricky známé   filmy Vetřelec a Predátor   (našly by se i odkazy na   další) v japonském stylu.   To znamená, že katany   sviští, krev teče proudem,   ujetý humor, který mně   místy moc vtipný   nepřipadne, sexistické   narážky a scény a   samozřejmě japonský   rockový popík. Blbinka k   pobavení.

Jeden z nejhorších filmů ve   kterém se vyskytují ninjové   a japonští bojovníci,   pokračování série zcela   určitě ještě horší. Je   vidět, že to točili   Američani, kteří jsou zcela   mimo „mísu“. Kodex   bushido a ninjové, to je jako   by satan žil podle bible.   Krajně nesympatický   představitel hlavní role,   vlastně nesympatičtí byli   kromě japonského zahradníka   všichni. Laserové zbraně v   rukavici apod…..a o trapném   americkém konci, kdy do   padouchova sídla dojede   kavalérie na jeepech, a   téměř beze ztrát všechny   zlikviduje, se není třeba   zmiňovat. I když jsem se   teď vlastně zmínil

Ozerovův rukopis je zcela   patrný, boje, politika, mapky   atd. Mám ovšem dojem, že se   film příliš nepovedl.   Samotný příběh souboje   snajperů tvořil jen asi tak   30% filmu a zbytek byl   nesouvislý a s hlavním   tématem nesouvisející sled   událostí a scén   sestříhaný z jeho   předešlého filmu   Stalingrad. Na výpravné a   velkolepé, víceméně   polodokumentární, válečné   filmy byl Ozerov jednička,   ale v případě   propracovaných příběhů   kvalit, např. Bondarčuka,   zdaleka nedosahoval. Že tyto   dva filmy posloužily jako   předloha pro americký film   „Nepřítel před branami“   nemůže být sporu.

Kvalitní ruský válečný   film. Na můj vkus tam toho   hrdinství bylo   přespříliš, a chyběla   mně tam pasáž, jak se   hlavní postava, Viktor   Suchanov, dostal zpět ke   svým, následně do vězení   a za jakých okolností byl   obviněn z velezrady, což   mohlo být daleko   napínavější než boj   samotný.

Po vizuálně úchvatném,   zpomaleném, černobílém,   úvodu, se úroveň filmu   snižovala každou minutou. V   ději se začali objevovat, v   podobě srny, lišky a vrány,   Slunečník, Měsíčník a   Větrník, kteří postupně   kladli do cesty hlavní   postavě různé překážky a   tím zkoušeli jeho   odhodlání, odolnost a vůli,   tentokrát se však nejednalo   o prince Velena ale o, ve   filmu bezejmenného,   psychoterapeuta, jež se   snaží pomoci své psychicky   vyšinuté manželce. A aby to   nebylo příliš banální   byly přidány nějaké ty   psychologické kecy, mystika,   sex, sex a sex. Snad v rámci   budování si vlastní   pověsti kontroverzního   režiséra zařadil von Trier   do filmu zcela zbytečné   scény za které by se   nemusely stydět i autoři   nejodpadovějšího žánru   tortureporn, stříhání   klitorisu, provrtávání nohy   apod., což film zcela   dorazilo.   Pseudointelektuálská   zvrhlost. Po shlédnutí filmu   jsem si „vygůgloval“   „odborné“ recenze plné   psychologických analýz a   interpretací, ve kterých se   pátrá po smyslu každého   spadlého žaludu či významu   ohnutého stébla trávy. V   nich jsem se například   dověděl, že: „… jde o   film plný dichotomií:   juvenilní energie i   sardonického misogynství,   masivní ironie a   nejdelikátnějšího   patosu…odkazující k   intelektuální morbiditě   hanekeovského či   dumontovského typu…“.   Zajímavé. Tento   zjednodušující pohled mě   pobavil podstatně více než   celý film. Nehodlám pátrat   po hlubším smyslu tohoto   díla, neboť jde, dle mého   názoru, o vizualizaci   režisérových vlastních   depresí v nichž se umocňuje   jeho nenávist ke všemu a ke   všem. (viz. jeho ostatní   filmy). Když liška pronese   větu: „Chaos vládne.“   vystihuje tím v podstatě   celý film.

Ryba, v celém filmu volně   proplouvající vzduchem,   eskymáci, původní hudba a   Johnny Depp, dobrý (Depp   skoro vždy). Jinak nic co by   stálo za zmínku.

Indická kinematografie je   svět sám pro sebe. Tímto   filmem se snaží vykročit do   světa, ovšem prozatím jen   jednou nohou, druhou pevně   stojí v Bollywoodu, a to   především zásluhou   přítomnosti nezbytných   pěveckých a tanečních   scén, trochou té indické   komiky, tématem nezdolné   lásky a hrdinství a hlavně   neskutečným teatrálním   projevem. I když nepatřím k   obdivovatelům a příznivcům   těchto filmových postupů,   kvituji, že si indičtí   filmaři, i v období   globalizace všeho,   zachovávají svoji tvář a   nesnaží se zapadnout do   hollywoodské uniformity,   prozatím. I přesto, že film   působí, z mého pohledu,   dosti nevyváženě, a pro mě   i nezvykle, bollywoodskou   produkci nevyhledávám a   zřejmě nebudu ani po tomto   filmu, má příchuť něčeho   jiného, co by nemělo být   opomíjeno.

Z počátku jsem si říkal:   „Dva příběhy v jednom   filmu-v pohodě, tři   příběhy-není problém,   čtyři příběhy-i to se   dá, pět příběhů-snad,   šest příběhů, a to v   různých časových liniích   a na přeskáčku-to už bude   asi problém.“ Nebyl.   Postupně vše začalo dávat   smysl a nečinilo mně   problém se v jednotlivých   dějích orientovat. Sice   nebyla ve filmu vyslovena   žádná světoborná moudra,   ale občas není na škodu, si   připomenout ta známá a   všeobecně platná.   Příznivci reinkarnace jistě   vrněli blahem. Nenacházím   ve filmu nic, co by si   zasloužilo přísnou kritiku,   na druhou stranu, ale ani nic,   co by ve mně vyvolalo   bezbřehé nadšení,   zasluhující si maximální   hodnocení. Tom Hanks,   kterého moc nemusím,   překvapil. Jenom představa,   kolik hodin strávil v   maskérně, a to nejenom on,   stojí za ocenění. Bae   Doo-na mě upoutala i v   jiných filmech, především   v Nafukovací panně.   Víceméně není filmu co   vytknout. Mat.ildou zde byla   vznesena otázka, a slušnost   je na ni odpovědět: „Ano,   dobré, s důrazem na slovo   dobré, filmy, se točí pro   vyvolené s mateřským   znaménkem ve tvaru komety.“

Konečně sci-fi film bez   monstrózních výbuchů,   nepřátelských   mimozemšťanů, mutantů,   vraždících virů apod.   Téma mnohokráte zpracované,   o uvědomění si umělé   inteligence sama sebe, o   právech robotů a zákonech   robotiky formulované Isaacem   Asimovem. Nic nového, ale   nevadí. Nízký rozpočet je   znát, pro mne má však film   větší výpovědní hodnotu   nežli snímek „Já,   robot“ z roku 2004, se   kterým je mnohdy srovnáván.   Na můj vkus málo ukázaný   život lidí v   postkatastrofickém světě,   ne nepodobnému prostředí ve   sci-fi klasice „Blade   Runer“. Jo, a Banderasova   vyholená lebka je rozhodně   lepší než jeho úlisně   nagelované vlasy.

Po monstrózní mediální   kampani jsem čekal nějakou   hrůzu, ale byl jsem mile   překvapen,dívalo se na to   dobře. Několik kdyby se   však našlo. Kdyby natočili   příběh o indiánech z   brazilského pralesa   bojujícím proti   dřevařským společnostem   vyšlo by to nastejno a daleko   levněji. Kdo by na to ovšem   chodil, rozmlsaní diváci   vyžadují speciální efekty,   bájné světy atd. Děj se   odehrává na jiné planetě,   kdyby vše bylo pojato na   vědecké bázi, rozhodně by   to mělo, alespoň pro mě,   daleko větší hodnotu,   diváci však vyžadují akci.   Tím veškeré, byť i   jednoduché, poselství zcela   zaniká. Taktéž jednotlivé   nápady nejsou nic   originálního, krom podoby   různých živočichů a   rostlin, akorát mně nejde do   hlavy jedna věc. Všechny   zvířata na Pandoře měli   šest končetin, domorodci   však čtyři, to by Darwin   nedal. Výsledkem   několikaletého snažení je   vykalkulovaná, naivní, lehce   předvídatelná,   propagandistická komerce   podaná v pěkném obalu,   tím nechci říci, že je to   špatně, filmy se točí   proto aby vydělávaly.   Samotná počítačová 3D   grafika, jež byla hlavním   tahákem a na kterou   začínám být alergický,   protože se cpe již do skoro   každého filmu, se rok od   roku zlepšuje, avšak do   dokonalosti a věrohodnosti   má ještě daleko. Vizuálně   pěkný film, ale tak nějak o   ničem.

Na maskách mohli sice, dle   mého názoru, ještě   zapracovat, ale z filmu jsem   měl pocit, jako celku, že je   daleko uvěřitelnější a   blížící se pravdě, než   jak bylo zobrazeno v Boji o   oheň (1981). Jak to bylo   doopravdy však již nikdy   nezjistíme, bohužel.   Markantní rozdíl mezi   kromaňonskou dívkou a   neandrtálci byl snad   záměrem filmařům ke   zvýraznění odlišnosti. Na   můj vkus byla Ayla až   příliš „čistá“ a   upravená. To by z mé strany   byla snad jediná výtka. Snad   ještě jednu malou. Ač byla   neandrtálcům ve filmu   přisouzena schopnost   abstraktního myšlení,   duchovní život, ve   skutečnosti byli ještě   daleko více   „civilizovanější“.   Např. používali   zkrášlovací   „kosmetiku“, dodržovali   určité zásady hygieny   (čistili si zuby), nosili   primitivní šperky, umělecky   se projevovali atd. To jen   taková malá osvěta. Ve   světle vědeckých poznatků   z oblasti genetiky dostává   příběh nový rámec. Od   původního předpokladu o   nemožnosti křížení   těchto dvou příbuzných   druhů, přes teorii o jejich   křížení, ale s   neplodností jejich potomků   až po současné poznatky, na   základě kterých se   vyvozuje, že mají Evropané   zhruba 4% genetického   materiál neandrtálských   lidí a pravděpodobně i   denisovanů. Jistě se ale   najdou pochybovači. Věčná   škoda, že filmaři v daleko   větší míře   nespolupracují s vědci a   historiky, aby film posloužil   nejenom k pobavení ale i k   poučení a nevznikaly tak   všemožné bláboly   odporující všemu možnému   (včetně fyzikálních   zákonů u katastrofických   filmů). Ač je film   čtvrtstoletí starý byl pro   mne příjemným překvapením   a umocněný dojmy ze   záběrů přírodních   scenérií.

Řezničina to byla   pořádná. Zaměstnat je na   jatkách při porcování masa   by bylo ovšem   užitečnější než   natáčet film. Azumi v   šatičkách a podkolenkách   jako školačka, opičí, nebo   psí?, ninja kvíkající při   úderu jak vepřík, slizký   transvestita celý v bílém a   spousta blbých keců.   Přemíra akce postupně   začíná nudit. Jako celek   dětinské, stejně jako   předloha. Příznivci mangy   od Yue Koyamy tuto adaptaci   dozajista ocení. Podbízivá   popkulturní záležitost   zaměřená na určitou   skupinu diváků. Jediné co   stojí za to, je závěrečná   zkouška zabijáků, její   smysl, předtím než se   vydají plnit „poslání“.   Pro mě osobně, nepočítaje   příběhy ze školního   prostředí, je účast   teenagerů v hlavních rolích   snímků všemožných   žánrů, až na pár   výjimek, zárukou špatného   filmu.

Základní záměr, ukázat,   že se chování člověka   pranic neliší od chování   zvířat, ač si spousta lidí   myslí opak, byl splněn, a to   především, i pro ty méně   chápavé, střídáním   záběrů z živočišné   říše a záběrů ze života   vesničanů, jejichž   propojení je zřejmé   především zobrazenou   činností. V přírodě je   základním smyslem existence   přežití a zajištění   pokračování rodu, i lidé   žijící v chudé horské   vesnici jsou nuceni vlivem   prostředí přijmout tyto   principy. V jejich životě   nemá místo humanismus ani   soucit, a pokud se objeví,   pragmatismus zvítězí. Na   film se dá pohlížet   částečně i jako na   dokument zachycující život   vesnice v průběhu čtyř   ročních období. Samotné   odnášení starých lidí, po   dovršení 70-ti let, na   posvátnou horu aby zde   zemřeli, je kruté jen   zdánlivě. Vše se podřizuje   nedostatku potravy, ne z   krutosti, či z nedostatku   soucitu. Nevidím v principu   žádný podstatný rozdíl   mezi tímto konáním (zde je   alespoň více než pádný   argument) a počínáním   některých jedinců v   současné blahobytné době,   kteří odkládají svoje   „staré a nepotřebné“ do   různých ústavů a   zařízení, z důvodu   vlastního přežití to   rozhodně nedělají. Ani bych   se příliš nedivil, kdyby   některé pravicové strany   zakomponovaly tento zvyk, v   rámci důchodové reformy, do   svého volebního programu.

Film vznikl na   základě dvou románů   Shichiro Fukazawy. Prvním z   nich je „Lidé z Tohoku“   (poprvé zfilmován v roce   1957 režisérem Konem   Ichikawou) pojednává o   vztahu vesnického   „smraďocha“ a vdovy,   druhým pak „Balada o   Narajamě“(poprvé   zfilmován v roce 1958   režisérem Keinosukem   Kinoshitou) v němž je   hlavní postavou stará Orin,   chystající se na splnění   starého zvyku, dobrovolně   ukončit svůj život a   přenechat místo dalším   generacím.

Je pravdou, že film vyžaduje   poněkud trpělivějšího   diváka. Moje trpělivost je   takřka nekonečná, takže k   pomalému tempu nemám   připomínek. Slova jako jsou   „nuda“, nebo „nic se   neděje“ nejsou rozhodně na   místě. Sice se nestřídá   akce za akcí, ale pořád se   něco děje. Akce tak akorát,   tedy, z mého pohledu.   Vynikajícím způsobem   vystihnutá atmosféra, jak   vizuálně tak i hudebně.   Silně emoční, místy až   psychedelický, jednoduchý   příběh o těžce   uchopitelných spirituálních   věcech. Myšlenková   konfrontace mezi   křesťanstvím a pohanstvím.   Rozpor mezi slovy (láska a   spasení) a činy (úmysl   podmanit si mečem všechno a   vše) křesťanských   bojovníků v protikladu s   nemluvností „barbara“   schopného přinést oběť.   Zpodobnění Jednookého jako   Odina (jedno oko, vize   budoucnosti) a jeho oběť   vnímám, bez ohledu na to,   zda to tak bylo myšleno, jako   paralelu křesťanského boha   a jeho syna. Celý film bez   zbytečných slov a keců,   což mně, jakožto odpůrce   mluvení, plně vyhovuje,   tímto si hlavně Jednooký   (Mads Mikkelsen) vysloužil   moje sympatie. Snímek který   si od valné většiny   diváků přízně asi   nedočká. Já říkám, více   takových filmů. Příznivci   Tarkovského, nebo Vláčila   film jistě ocení.

Klasika fantasy žánru. Tento   film není hereckým koncertem   hlavních představitelů, ale   hlavně akční podívanou v   klasickém příběhu o odvaze   a boji dobra proti zlu. Za   nejsilnější zážitek   považuji geniální filmovou   hudbu Basila Poledourise,   která dokonale vystihuje   atmosféru jednotlivých   scén. Zcela po právu byla   vyhodnocena filmovými   odborníky a kritiky jako   nejlepší filmová hudba v   historii kinematografie.

Spíše, než-li k filmu   Barbar Conan z roku 1982, by   se slušelo přirovnávat   tento snímek k seriálům   Xena, nebo Herkules.   Ukřičené, naivní a trapné   snahou o jakýsi humor.   Nepatřím mezi znalce a   fanoušky Conana, toho   literárního, takže do jaké   míry se podobá svému   předobrazu nevím, ale   barbara ze severu si   představuji zcela jinak. Ve   filmu se neobjevilo zhola nic   originálního. A k čemu   měla vlastně sloužit ta   maska, která mimo jiné   vypadala jako první   vývojové stádium vetřelce,   krom toho, že v ní Khalar   Zym vypadal jak dement ? A   proč si čarodějnice v   souboji s Tamarou vystačila   pouze s rukou Freddyeho   Kruegera a nepoužila nějaké   kouzla ? A co ta spatlanina   všemožných ras a kultur,   Irokézští válečníci,   skřeti se středozemě a   další. Conan zřejmě   nenavštěvoval v mládí   žádný skautský oddíl,   jinak by věděl, že se   zbraně do země nezapichují.   Zvláště zarážející je   to u syna kováře, výrobce   mečů. Kdyby to tak tata   viděl. A Crom ? Crom,   zřejmě v rámci   náboženské korektnosti,   jaksi vypadl. Arnold také   nepatřil zrovna mezi herecká   esa, ale, ve srovnání s   ukecaným metrosexuálem,   vyhrává na celé čáře,   minimálně pro nás   pamětníky.

Až na pár výjimek to jde s   kvalitou ruských válečných   dolů. Nějak se začínají   přibližovat americkému   stylu. Závěrečná scéna je   jako od samotného mistra   kýčovitých filmových   závěrů, režiséra   Spielberga. Hledám ty   správné přívlastky, které   by dokázaly vystihnout můj   dojem z filmu, naivní,   vykalkulovaný, vyžehlený,   názorově černobílý… I   když na základě   historických událostí   poněkud nerealistický.   Dějově nepříliš   záživný, minimálně do   doby než je ženský prapor   nasazen na frontu a   rozmělněný do množství,   těžce identifikovatelných,   postav.

Vznik výpravného   historického filmu ve   Slovenských, potažmo   Českých, podmínkách je   událost vskutku ojedinělá a   zasluhuje uznání. Bezpochyby   to stálo mnoho námahy a   odhodlání. Oproti některým   divákům mně vůbec nevadí   Jakubiskův vlastní pohled na   život a osudy hraběnky   Báthoryové, jež je poněkud   jiný než vžitá představa.   Ale abych jenom nechválil.   Celý film mně přišel jako   velice nesourodá směsice,   jak formou, tak i obsahem.   Trochu té historie, pár   bitevních scén, víceméně   pro děj samotný   nepodstatných, tudíž   zbytečných a navíc ne   příliš zdařilých (spíše   parodických než reálných),   vztahové problémy s   milostným románkem, intriky,   mystérium v podobě   bylinkářky a čarodějnice,   nesmyslné snové vize, dva   trapní mniši (To Mádlovo   vytí mělo být jako co?   Humorná vložka?) a jejich   vynálezy, trochu toho   násilí a brutality, sem tam   nějaká nahota, sex ve   zpovědnici a téměř v   každém „druhém   záběru“ (to s rezervou)   odhalené ňadro, zcela   účelově, jen aby tam   zkrátka bylo. Celkový dojem   nuda a unylost,   roztříštěnost a   nevyrovnanost.

Pozn:
Pomíjím   historické nesmysly a   nesrovnalosti, ale jeden si,   jako papouškomil,   neodpustím. V jednom záběru   je vidět klec s australským   papouškem. Proč ne, že? Ale   v Pešti kolem roku 1600?