Chtěl bych tu uvést na pravou míru pár protichůdných tvrzení, která se periodicky objevují v komentářích:

Co bylo dříve, slepice nebo vajíčko?
Film byl natočen na námět britského spisovatele a vědce Arthura Cecila Clarka. Mělo jít o zfilmování jeho povídky Hlídka (The Sentinel), ale během přípravy scénáře se povídka rozrostla v celý román. Ten byl pak vydán pod názvem „2001: Vesmírná odysea“ roku 1968 ve světě a v roce 1971 také u nás a to je věru dobře, neboť davy nechápavců (mezi něž jsem bohužel patřil také) si tak mohly přečíst o co ve filmu jde. Román tedy vznikal současně s filmem.

Není Strauss jako Strauss
Filmem nás provází klasická hudba převážně dvou skladatelů: Johanna Strausse II (valčík „Na krásném modrém Dunaji“) a Richarda Strausse (symfonická báseň „Tak pravil Zarathustra“ z roku 1896 – ano, to jsou ty naléhavé, znepokojivé údery bubnů ve chvíli kdy se náš opičí předchůdce mění v člověka použitím kosti jako nástroje).

Jo, a nemyslete si, že jsem až tak moc "přechytralej". Stačilo mi jen párkrát zaklikat, odkazy lze nalézt především na Wikipedii a muziku na YouTube…

Pro vás, co vybíháte z kina hned při rozsvícení světel a doma už rvete disk z přehrávače jen co se objeví závěrečné titulky, mám špatnou zprávu - přišli jste totiž o Whedonův jedinečný vtípek, půlminutovou němou scénku umístěnou za titulky.
Ne, nebudu tu prozrazovat o co v ní jde. Jako vodítko vám však podstrčím jedno slůvko: shawarma!

Noticka úplně na konci závěrečných titulků:
"No animals or bugs were harmed in the making of this film."

Nevím, zda to bylo produkčním záměrem nebo jde pouze o náhodu, ale titul filmu přímo navozuje tématickou podobnost s legendárním Spielbergovým sci-fi z roku 1977 "Blízká setkání třetího druhu".

Stále se tady v komentářích objevuje tvrzení, že Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky je parodií na filmy s Jamesem Bondem, agentem 007. Jakoby nikdo nečetl komentář uživatele Hvezdyn z 29.11.2009.
K tomu bych tedy jen dodal, že v době premiéry našeho W4C byly na světě všehovšudy 4 “bondovky” a ty se samozřejmě v tehdejším Československu nepromítaly. Takže až na pár šťastlivců s bydlištěm poblíž hranic s Rakouskem nebo Západním Německem, co mohli sledovat kapitalistické televizní programy, neměli naši občané možnost se s těmito filmy setkat (video byl v té době ještě neznámý pojem, satelitní přijímač jakbysmet).
A to ještě nevím, jestli vůbec „bondovky“ v televizi v té době běžely. Navíc podle dobových fám obcházela StB pohraniční oblasti a kontrolovala, zda mají obyvatelé natočeny televizní antény „správným“ směrem.
Je tedy zřejmé, že pan Vorlíček netočil pro československého diváka parodii na filmy s Jamesem Bondem, ale prostě parodii na špionážní filmy.

Během sledování filmu mi vrtalo hlavou, odkud je mi povědomá tvář pana Greva, když žádného dánského herce, asi stejně jako většina z vás, neznám. Teprve kliknutí na jeho jméno (Nikolaj Coster-Waldau) mi prozradilo, že je to Jaime Lannister z Hry o trůny!

Film byl natočen podle románu Johna Wyndhama (napsal také známý Den Trifidů, zfilmováno 1962) nazvaného Midwichské kukačky.
Jde ovšem vlastně o remake stejnojmeného filmu z roku 1960. Ten má zde na fdb podstatně lepší hodnocení než verze z roku 1995.

Na ty z Vás, co vydrželi stejně jako já koukat na film až do konce, čeká po závěrečných titulcích malé "překvápko". Ne, samosebou Vám tu neprozradím o co jde, jenom napovím, že se týká jednoho světoznámého cyklisty, o němž byla v průběhu filmu několikrát řeč...

V závěrečných původních japonských titulcích je uveden rok výroby filmu 2007, zatímco anglicky dabovaná verze, kterou jsem měl tu čest shlédnout, byla podle dodatečně přidaných titulků firmy Tokyo Shock vyrobena následující rok, tedy 2008.

Při sledování filmu na DVD jsem si všiml, že po skončení závěrečných titulků (teď si asi řeknete, co to je za "šťouru", co se dívá až do konce a ještě i po něm?) dříve než disk přeskočí automaticky zpět na hlavní menu, jsou slyšet znovu, ale tentokrát bez obrazu, dialogy ze závěru filmu. Jde asi o 3 minuty.
Netuším, jestli to byl opravdu záměr nebo je to jen chyba při přepisu na disk. Je-li to záměr, pak mi jeho smysl unikl...

Povídka Ztracená tvář vyšla poprvé v útlém sborníku povídek Josefa Nesvatby nazvaném Einsteinův mozek v roce 1960. Scenáristé si ovšem příběh doktora Bartoše značně upravili.

Ve skutečnosti (tedy v povídkové skutečnosti) se seznamujeme s hlavním hrdinou v době, kdy už vše končí a on se, pronásledován policií a po zuby ozbrojen, zabarikádoval na kůru jednoho nejmenovaného pražského chrámu. Ví, že je jen otázkou času, než ho dostanou: „Psal. Nebránil se tu, protože by chtěl utéci nebo zahájit převrat. Bránil posledné hodiny svého života před sebevraždou, protože chtěl napsat svědectví. Traktát o vlastnostech člověka.“

A tady začíná jeho vlastní vyprávění o tom, co se mu přihodilo. Úspěšná operace přenešení nové tváře Kráječovi stejně jako ve filmu, přitom se navíc dozvíme jak přišel páter Hopsasa ke své přezdívce a proč byl vlastně vybrán za oběť. Poté se ale Bartoš stěhuje do Vídně a pomocí peněz za operaci získává práci na klinice profesora Kirchenbrucha. Zamiluje se do jeho dcery Narcissy a po necelém půl roce jsou zásnuby. V den zásnub ho vyhledá ve Vídni Marion s žádostí o pomoc – vysvětlí mu jak se Kráječ-Hopsasa proměnil a vysloví obavy, že by je mohl všechny udat policii.
Bartoš ji zapudí a jde na večírek, zde film opět sleduje literární předlohu: druhý den ráno následuje scéna na klinice v níž ho profesor, který se dozvěděl odkud pochází Bartošovo bohatství, vyhodí. Bartoš unikne pomocí finty s nebožtíkem a v nouzi ho napadne schovat se ke kolegovi z kliniky, mladému chudému lékaři z Krakowa jménem Rosen. Ten nakonec přišije Bartošovi Kráječovu tvář, přitom se původní tvář rozpadne. Když nikde se svou novou tváří nenajde práci a dojdou mu peníze, skončí Bartoš na ulici.

Řekne si, že by mohl své štěstí zkusit v podsvětí. Cítí přitom, že ustupuje, že vyhoví své tváři. Zajde do hospody s nevalnou pověstí, tam se strhne rvačka a on jako lékař poskytne pomoc jednomu pobodanému. Z něho se vyklube německý nacistický náčelník, který přišel spolu se svými kumpány prosazovat nacismus do Rakouska (jak víme, vše se odehrává ve třicátých létech, což je doba nástupu fašismu a předvečer druhé světové války). Tak se stává Bartoš lékařem SA.
Krátce potom Hitler zabral Rakousko a Bartoš má najednou moc, kterou nikdy předtím nezažil. Aniž by to měl předtím v úmyslu, pomstí se Kirchenbruchovi, který je žid a nakonec zapudí i Rosena, který, rovněž žid, přijde prosit o pomoc. Rosen potom spáchá sebevraždu, zatímco Bartošova hvězda stoupá, protože jeho rozhovor s Rosenem nacisté odposlechli a má odteď jejich naprostou důvěru.

Nakonec ho pošlou s tajným úkolem do ještě svobodné Prahy. Má v Čechách zlikvidovat jednoho „nepřítele říše“. Místo toho hledá Kráječe-Hopsasu, ale ani jeho, ani Marion na starém místě nenajde. Smířen už s tím, že jeho tvář z něj nakonec udělá vraha, jde za nacistickým pohlavárem aby se ujal svého vražedného poslání...
Úplný konec tu sice neprozradím, ale zato vám mohu říct, že povídka je psána úsporným, čtivým stylem a ke všemu, co jsem tu tak upoceně popsal, stačilo panu Nesvadbovi 20 stránek.