Děti se vracejí

Dějově jeden z povedenějších autorových   snímků, skýtající dokonce i příležitost k   pousmání (karikatura učitele, manažerské   převleky), nicméně, opětovně převládající   pocitovou absencí, bezbřehou naivitou, s jakou   mladí boxeři podléhaji intrikám klubového   outsidera a kolovrátkově vlezlým brnkáním na   nervy zvaném filmový soundtrack způsobeno, že   obdivné "wow" se opět nekoná. A co   pořád Kitano má s tou yakuzou? Mám ji chápat   jako neodmyslitelnou součást každodenního   života současného Japonska? No nazdar :-O

Snímek, který provede japonskou mentalitou ,a to   tak citlivě a nenásilně, jak je tomu u   asijských filmů málokdy. Ocitáte se ve světě   dvou středoškoláků, a je to svět, kde se z   pubertálních klukovin, dostanete přes šikanu   až do světa mafie a boxu. Ten je tu tak   úžasně nasnímán a předveden, že i ti, co   proti tomuto sportu mají výhrady, zde jím musí   být okouzleni. Zachycení držení těla, rukou,   sklonu hlavy a samotných úderů-mistrovské   záběry! Exotiku ještě zvyšuje skvělá hudba,   která zní v dramatických a ve zdánlivě   ospalých scénách. Zřejmě začínám mít   ráda T.Kitana :).

Typická „Kitánovka“ s pomalu plynoucím   dějem. Poeticky ztvárněné osudy dvou   problémových žáku, jejich neúspěšný pokus   o budování kariéry s optimistickým koncem:   „Myslíš, že jsme už vyřízení?“   „Vždyť jsme ještě nezačali.“