Konec srpna v hotelu Ozon

Tato scifi vize světa po třetí světové válce   je sice brilantně natočená a má silnou   přesvědčivost a atmosféru ale na můj vkus je   to až příliš depresivní. To co chtěli   tvůrci vyjádřit a čeho chtěli dosáhnout (v   60.letech se svět hned několikrát ocitl na   dostřel dalšímu globálnímu válečnému   konfliktu)k tomu nelze mít žádné výhrady ale   já za sebe podobně apokalyptické filmové vize   nemám v oblibě.

Nápad to byl rozhodně zajímavý a ten   černobílý obraz se k filmu hodil. Bohužel se   tam vlastně vůbec nic neděje, film se táhne   má divné dialogy a už tenkrát když jsem ho   viděl mi vadilo pomalé tempo a velmi divné   chování těch žen. Také ve filmu je několik   celkem drsných vražd zvířat a to moc nemusím.   Škoda dobrý nápad, působivá kamera a   opuštěné lokace, které působí realisticky a   depresivně ale pro mně osobně hůře   stravitelné.

Druhý film v mém životě, který mě dojal.
Před 20ti lety muzikál Hair a teď tenhle 50 let   starý snímek.

Pustil jsem si ho v celku asi   3x (jednotlivé scény nepočítám). Při prvním   shlédnutí na mě působil jako těžko   pochopitelná změť bezdůvodné krutosti ke   zvířatům (horší než zvířecí chování -   zvířata většinou buď loví nebo se brání) a   bezcílného bloudění. Hlavní dějovou linii   jsem měl spíš načtenou z obsahu, než abych ji   vnímal z filmu, ještě jsem řešil, proč zmije   neuštkla blondýnku, když si s ní zpočátku   hrála tak neobratně, než jí zakroutila krkem,   nakolik je efektivní tahat s sebou na koni   divočinou kanystry s benzínem, kde se dobře   živení koně napásli, když údajně nic   neroste, a co jim dávají v zimě? Proč mají   některé dívky k lehce potrhaným blůzám   módní přiléhavé kalhoty? Křídu jsem   zaměnil za kousek mýdla a provaz jsem jen   stěží rozpoznal. Štíhlá, hbitá Poničanová   mi ve "vojenském" připomínala spíš   ženu v nejlepších letech (40+) než nějakou   stařenu. Hodně mě překvapilo, že herečce   bylo 57. Dívky vypadají ke 20, ale jestli už   putují 15 let, jak říkala Stará, musí jim   být přes 25.

Teprve následně jsem začal   vnímat jednotlivé scény v souvislosti a děj   prožívat. Na co asi Stará vzpomínala u vrat do   krytu? Jak se tam tísnili, když byla malá,   všude plno lidí bez špetky soukromí? Z její   tváře jsem cítil, jak silná je její touha   konečně najít lidi (zatímco holkám je to   fuk), zklamání z křídy v ruce Evy, vrcholná   scéna s provazem na krku krávy.

A pak ten   příval emocí - neskutečné štěstí, že   konečně někoho našli, vystřídané   zklamáním, že je starý Herold úplně sám.   Rozněžňovala ji jeho galantnost a rozčilovaly   ji jeho patetické řeči o   "pramatkách". Škoda, že pro   nechápající Barboru (ta si snad myslela, že   už jdou na TO?) nenašla vlídné slovo   vysvětlení (snad chtěla později) a jen ji   poslala pryč.

Je ironií, že Stará zemřela   tak náhle a nečekaně. Ta jediná by je všechny   srovnala do latě. Divoké holky by naučila   hospodařit v domě a uhlazeného, místy   patetického Otakara by přivedla blíž k drsné   realitě boje o přežití. Všímáme si, že   nemocné paní Hubertusové říkal něco úplně   jiného, než dívkám na odchodu. Ale když   desetiletí hrál šachy jen sám se sebou,   můžeme jen obdivovat, že se nezbláznil   dočista.

Po chvilce truchlení nad hrobem   Staré, Barbora, s jiskrným pohledem, zavelí k   odchodu. Teď je nová vůdkyně smečky. Všechny   ji respektují. Proč se zdržovat na tom   zvláštním místě, plném podivných věcí a   mravů? Jdeme dál, putovat krajinou je to jediné   co umíme a kde se můžeme cítit pevně. Hlasy   ze smečky žádají gramofon. První   příležitost pro Báru, už s opaskem a pistolí   od Staré, stát v čele honu a potrvdit svou   vůdčí roli. Ale dílo zkázy dokoná dlouhá   zbraň mladší dívky vzadu... Barbora z toho   nemá žádnou radost, pohladí si i nábytek v   tom docela pěkném domě, ale hned běží za   svou smečkou.

Myslím, že Barbora bude dobrá   vůdkyně. Pokud někde ještě žijí lidé,   věřím, že pod jejím vedením k nim dojdou.   Přeju jim mladé silné muže, kteří je chytí   za pačesy a dají jim, co je třeba (pokud si je   tedy, hned při prvním setkání, nepostřílí).   A jestli na celém kontinentu už skutečně nikdo   jiný nežije? Tak pomřou na cestě, jedna po   druhé, v prostředí, kde se cítí   "doma". V tom hotelu by se ukousaly   navzájem. Šťastnou cestu, berušky, myslím na   vás!

Tzv. Nová vlna v 60. letech se nebála vkročit   do různých témat do té doby ve filmu takřka   neznámých. Tento snímek je toho důkazem. Svět   po jaderné katastrofě je na české podmínky   vcelku zajímavá vize. Skupinka žen toulající   se krajinou a snažící se prostě přežít.   Život je to však ponurý a nudný. Nikde ani   živáčka, všude ticho. Jejich lidská stránka   tak díky tomu dostává trhliny. Tvrdý životní   úděl je mění na nelítostné osoby, které   ztratili lidskost a veškeré zábrany. Zkrátka   klesají na úroveň zvířete. A tak se ani   neštítí zastřelit jinak klidného psa. Prostě   jen tak. Ztvárnění příběhu je dle schémat   60. let. Na povrch se vkrádá jistá poetika a   psychedelično. A to je značná rozdílnost mezi   podobnými snímky ze světa. Tam se mezi sebou   vraždí a okrádají o naftu či benzín, viz   Šílený Max, Cyborg, atd... Trochu zamrzí   upravenost a vizuální civilnost postav. Protože   se postkatastrofické snímky u nás nikdy moc   netočili, působí tento počin skoro jako   zázrak.

Liduprázdnou krajinou putuje několik mladých   žen, vedených starou vůdkyní. Hledají lidi,   hlavně muže, aby s nimi založily novou   civilizaci. Cestou ničí přírodu, krutě se   chovají ke zvířatům, a vlastně i samy k   sobě. Některé sekvence mě šokovaly svou   naturalistickou syrovostí a bestiální   surovostí, zvláště ta se zastřelením krávy   a jejím následným kucháním. Hle, obrázek   člověka v jeho pravé přirozenosti, nespoutané   žádnými pokryteckými ohledy, žádnými   kulturními ani zákonnými pouty! Film vyznění   velmi misantropického, velmi pesimistického,   neboť zobrazuje člověka v jeho pravé podobě a   bez příkras. Děj dopadne špatně (žádný   happy end!), dokonce bez kouska naděje, protože   ta zemřela spolu se starou rezignovavší   vůdkyní, později se zastřelením starého   muže, jehož jediného dívky nalezly v   opuštěném hotelu Ozon, a nakonec s blížícím   se podzimem na konci srpna. Otřesný film, avšak   naprosto vynikající. Aktérky příběhu mi   připomněly ty čůzy z fabriky, s nimiž   dělám. Stejná zhovadilá pakáž.

Jedna z mála českých postkatastrofických sci-fi
Jedna z mála českých postkatastrofických   sci-fi. Některým se nazamlouvá; je totiž   natočena komorně až minimalisticky, což   možná v čase filmových super-triků a důrazů   na akčnost se nezdá až tak aktuální. Ovšem   právě v tom minimalistickém podání je   největší síla filmu. Už začátek, kdy   slyšíme pouze zpětné odpočítávání před   vypálením raket s jadernými hlavicemi [v   angličtině, francouzštině, ruštině a   čínštině, což symbolizuje, že do jaderného   konfliktu se zapojili všichni tehdejší - rok   1966 - držitelé jaderných zbraní] a nevidíme   vlastně žádné výbuchy a drastické scény, je   jiné, než u současných filmů; ovšem to   neznamená, že méně hrůzné. Jen klade   větší nároky na představivost.
Ovšem ve   filmu je drsnosti a naturalistických scén   hodně. Monotónně plynoucí pravidelné tempo   skupiny posledních lidí na světě [samé ženy]   je občas narušováno jen získáváním potravy.   Pomalá, ubíjející cesta nikam; dívky jsou už   všechno jiné, než laskavé mateřské bytosti.   Jedině "stará" má ještě vizi a   naději...
Film však ukáže, že sobectví a   probuzená predátorská krutost je už v   dívkách příliš hluboko a i po nalezení   "muže" neskončí dobře, ale naopak -   končí dovršením katastrofy, lidstvo vyhyne...  
Ani krátké pohlazení jedné z dívek,   ukazující jakýsi záblesk něhy, už nemůže   nic zachránit...
Vynikající, minimalistický   sci-fi film!

Jeden z nejlepších filmů nové vlny,   postkatastrofický film zcela bez vizuálních   efektů.Nepříliš upovídaný, ale o to více se   mluvilo očima, především Beta Poničanová a   její naděje a zklamání, když hledala nějaké   lidi a myslela si, že už je blízko. Skupina   přeživších děvčat je různorodá a to jak   film skončí je daň za to, že neumějí žít s   jinými lidmi- nejsou zvyklé se s někým o něco   dělit, prostě přijdou a vezmou si co   chtějí.Bůhví, jak bychom skončili my, kdyby   nás něco takového postihlo.

Na české poměry netradiční téma a taktéž   netradičně naturalisticky ztvárněné scény.   Kvalitní filmy se dají točit bez velkolepých   scén a speciálních efektů. Použití   nehereček, jak bylo v šedesátých letech   módní, do rolí dospívajících děvčat bylo v   tomto případě docela vhodné, a taktéž   obsazení málo známých herců přidalo filmu na   autenticitě. Akorát nechápu, proč se při   některých situacích chovaly dívky jako   totální vypatlanci, např. zapalování sudu s   naftou, nebo házení ostré munice do ohně. Že   vyrůstaly ve světě zničeném jadernou válkou   je v žádném případě neomlouvá. Podivné   mně přišly i stesky starého pána na samotu,   co já bych za to dal nevidět 12 let člověka   :-)

Rozhodně film, který stojí za to vidět.   Jediné mně známé dílo z české   kinematografii zabývající se touto   tematikou.Chyběl tomu jen větší spád, což   vidím jako jediný nedostatek a proto hodnotím   osmičkou. Jinak, člověk se úplně vcítí do   těch lidí, kteří zůstali sami a tento pocit   bych nikdy nechtěla zažít.

Pokud se nemýlím, jediný český   postkatastrofický film. Příběh skupiny žen   toulajících se krajinou postiženou nejmenovanou   katastrofou odhaluje pudovost lidského jednání   v prostředí bez sociálních a kulturních   kontaktů. Vůbec bych se nebál srovnání s   Tarkovského geniálním filmem Stalker. Úsporné   prostředky, civilní herectví, pochmurná   atmosféra prostředí z něj dělají určitě   jeden z nejzajímavějších českých filmů   nejen šedesátých let. Jak daleko dosáhla   česká nová vlna od Formanova Černého Petra!