Prapor purpurových srdcí

Tady je vidět, že si s tím filmem někdo hodně   "vyhrál" a udělal z něj trochu   netradiční válečný film.Což možná není na   škodu, ale u fanoušků klasických válečných   filmů asi moc neuspěje.Mně to sice zaujalo, ale   jinak než jsem očekával.
Z hereckého   obsazení u mně jasně vyhrál J.Scott Lee.

Po   přečtení ostatních komentářů : Naprosto   souhlasím s uživatelem Hugin.

Tento válečný film o amerických vojácích   japonského původu, kteří bojovali v Evropě je   podle skutečných událostí a pro mně   neznámou. Bohužel ať už je film věrohodný   jakkoliv tak je rozvleklý, nudný a levně   působící. Vícekrát se nepodívám. Nesedl mi   také dabing.

Do konce jsem se dodíval je s krajním   sebezapřením. Ne proto, že by byl film až zas   tak špatný, nýbrž proto, že jsem ho viděl,   bohužel, s českým dabingem. Samotný film   působil poněkud prapodivně. Velké množství   flashbacků ve kterých byly ukazovány epizody z   civilního života jednotlivých vojáků nebylo   na škodu. Vojáci tak nejsou jen pouhou   postradatelnou položkou v armádním seznamu, ale   za každým z nich stojí konkrétní osudy a   pohnutky. Co už na škodu bylo, byly vidiny   seržanta Takateho. Že by měl po zranění hlavy   halucinace, to ano, ale že by viděl do   budoucnosti a rozmlouval s mrtvými, a to mimo   čas a prostor, už zavání notnou dávkou   mystéria. Zbytek filmu byl složen z rozhovorů   vojáků, které byly v podstatě o ničem a z   válečné akce, jenž byla nepřehledná. Mimo   to, již zmíněný Takate např. střílel se   svého samopalu s takovou kadencí, že by mu   veškerá munice nevydržela více než pět   minut. V novějších válečných filmech ve   kterých se jedná o příslušníky armády jiné   rasy než-li bílé, je kriticky poukazováno na   rasismus (např. americké Red Tails, Letci z   Tuskegee, nebo francouzký Den vítězství), zde   jen jedna klišovitá scéna o zákazu vstupu.   Docela se divím, že se „barevní“   dobrovolně hlásili do armády a bojovali po boku   těch, jenž vůči ním uplatňovali rasové   zákony. V této souvislosti působila odpověď   poručíka z Texasu dosti nevěrohodně, nevěřil   bych mu ani slovo. V závěrečných titulcích   byla statistika ztrát jednotek složených z   vojáků asijského původu. Vysoké ztráty   nebyly způsobeny vlastními špatnými   schopnostmi, ale jejich vysíláním do   kritických a beznadějných situací. Pro   záchranu dvou stovek bílých texasanů, bylo   obětováno osm set „asiatů“. Nutno ovšem   dodat, že většina zbytečných ztrát byla   způsobena ctižádostí štábních velitelů,   kteří si v bezpečí týlu „honili triko“   nad dobytím nějaké bezvýznamné kóty.