Sbohem Bafano

Riziko podobných filmů spočívá v   jednostrannosti – jasném rozdělení na dobro a   zlo, černé a bílé, hrdiny a padouchy. Je to   neduh snad všech životopisných filmů o   politických osobnostech, jejichž gloriola je   nedotknutelná. Jsou prostě dokonalí. Nelson   Mandela je také dokonalý, ušlechtilý, jeho   dokonalost a ušlechtilost promění i   zatvrzelého dozorce. Nikdo nezpochybňuje, že   apartheid byl špatná věc, navzdory tomu, že   jedinými původními obyvateli jižní Afriky   byli Křováci, následování bílými   přistěhovalci. Snímek však končí zářnými   zítřky, byť realita je úplně jiná –   zhoršení ekonomiky, obrovská kriminalita.   Příčiny jsou určitě mnohé a mnohé z nich   jsou historicky podmíněné, možná jsou to jen   porodní bolesti, kterými si musí tamní   společnost projít. Přesto je to realita,   právě tak jako zločiny Winnie Mandelové,   bývalé manželky hrdiny, která s oblibou   nechávala své odpůrce upalovat s pneumatikou   kolem krku. V poetických závěrečných   titulcích, popisujících „další vývoj“   hrdinů o tom není ani zmínka. Výsledkem je   matný, schematický, naprosto předvídatelný   film, který neklade žádné otázky a od   diváků nevyžaduje žádné velké úsilí. Jako   domeček jedním tahem.

Trochu šokující podmínky ve věznici, kde   strácí se lidskost, jde jen o to přežít a v   to co jste věřili, nemá žádnou váhu. Pokud   se držíš určitých pravidel je šance na   přežití, pokud né - strácí život smysl.