Naprosto smíšené, až   rozporuplné dojmy –   chvílemi naprostá pitomost,   chvílemi originální   nápady. Snímek trochu   rozčiluje nesrozumitelnými   motivy hlavní postavy (mně   docela přízemně zajímalo,   proč přepírá cizí spodky   v ruce a nehodí je do   pračky, jak na to na jednom   místě svoji ženu upozornil   domácí tyran). Po důvodu   jeho squatování pátrat   nepotřebuju, ale proč mlčí   by mě vážně zajímalo   (možná jde o bývalého   člena korejské mafie a má   vyříznutý jazyk).   Originální pointa ale   celkový dojem zachraňuje.

Zajímalo by mě, jestli se v   hodnocení tohoto filmu liší   muži a ženy. Autentičnost v   pojetí i hereckých výkonech   na mě působila   „osvěžujícně“ po   všech těch   nakašírovaných, papírem   šustících a primitivních   filmech ze současné české   produkce. Snímek   pochopitelně na druhou stranu   využívá klišovitost indie   tvorby, ale nejde o příběh   totální loserů, exotů,   imigrantů, minorit všeho   druhu atd., ale obyčejnou   historku ze života – drsnou   a reálnou. Ocenění si   zaslouží alespoň trochu   promyšlená psychologie   hlavních hrdinek, jejichž   výkony jsou uvěřitelné.   Film také nemá žádné   dramatické rozuzlení se   spoustou krve, čehož si   vážím, jelikož režisér   tomuto pokušení odolal.   Začátek filmu, v němž   sledujeme jakoby všednodenní   aktivity na studentské koleji   ve mně vyvolal moje vlastní   vzpomínky a tím pádem jsem   se asi dokázala líp   „připojit“. Dojmy:   beznaděj a prázdnota.

Děsivá vize USA za 500 let   (i když si myslím, že k   tomu dojde mnohem dřív) -   tlupa naprosto   zdegenerovaných jedinců,   potácející se v hromadách   odpadků, nemůže přijít na   to, proč jim neroste zelí.   Kdo tento film označil za   komedii, snažil se pouze   zakrýt pravý stav věcí -   toto není komedie, ale velmi   realistický pokus o   sociálně-politickou   prognózu země, v jejímž   čele bude jednou stát   wrestler, prohlašující o   sobě, že je nejmocnějším   mužem v galaxii. Scénka na   příjmu v nemocnici je   úúžasná :-)

Jeden z nejoriginálnějších   filmů, které jsem (zatím)   viděla. Neodolatelně   zamotaný děj, který   neuniká k samoúčelné   "manýře", ale je   takový, protože takový má   být a vše v něm má své   místo. Včetně   chichtajících se Indiánů   :)

Amenábar si zaslouží bod za   to, že tento příběh   vydoloval z propadliště   dějin a nebál se ho   zfilmovat, byť z jeho pojetí   čiší snaha o odsouzení   náboženského fanatismu jako   takového. Vizuálně efektní   snímek ale bohužel dokazuje,   že v současné době   málokdo dokáže natočit   film, který by byl obrazově   bohatý a zároveň měl   „bohatý“ scénář.   Takže zatímco můžeme   sledovat překvapivé záběry   na „zrekonstruovanou“   Alexandrii (i když vesmírné   prostřihy ve stylu Google   Earth působí spíš   komicky), samotný příběh   je zoufale jednoduchoučký a   plný klišé. Zapálená   vědkyně a její   kuželosečky, zamilovaný   otrok, který se mstí za to,   že je otrok, hezoun a tlupa   pomatených christovců.   Psychologie postav veškerá   žádná nebo jen velmi   povrchní v rámci jasně   vymezených rolí. Angličtina   (s rozličnými přízvuky)   vyloženě tahá za uši, ale   je to pochopitelný kompromis   – málokdo má jako Mel   Gibson na to, natočit film v   „originále“ a maximálně   realisticky (Amenábarův   konec je dost cudný, zdráhal   se zobrazit hlavní hrdinku,   jak je šíleným davem   kamenována a nahá vláčena   ulicemi). Křesťané prvních   stolení bojovali jak s   vnějším nepřítelem (tj.   stoupenci jiných   náboženství), tak s   nepřítelem vnitřním   (různými myšlenkovými   proudy, lidmi, kteří   hlásali odlišné názory na   některá základní dogmata,   byla to doba utváření   ortodoxie). Křesťanství   jako politický projekt   začínalo mezi chudými a   nevzdělanými (btw jazyk   evangelií tomu odpovídá).   Římané dlouho nedokázali   pochopit, že se nejedná   pouze o další sektu odkudsi   z Judeje, ale mnohem   ambicióznější podnik.   Mimochodem níže zmíněný   Konstantin Veliký byl   pokřtěn až na smrtelné   posteli, dost možná když   už byl v bezvědomí :).   Zkrátka, jak praví jedno   římské rčení, „Pozor na   člověka, který má jen   jednu knihu“.

Amores Perros je film, který   je v záplavě komerční   produkce sice zajímavý, ale   nemyslím si, že by bylo   třeba v souvislosti s ním   propadat takovému nadšení.   Je to drsný, realistický   příběh ze života, nic   víc, nic míň. Tři   povídky, jež se nakonec   propletou, také nejsou   žádným originálním   nápadem. Možná jsem proti   podobným příběhům   zaujatá, protože ani na Pulp   Fiction (s níž je Amores   Perros srovnáván) jsem   neviděla nic tak úžasného,   nemám ráda psy a vadí mi,   když se originální názvy   filmů „překládají“   tak, aby byly dostatečně   „atraktivní“ (Láska je   kurva opravdu není   adekvátní překlad, to i   anglické Love’s a bitch je   původnímu smyslu bližší).

Dá se ještě vůbec na téma   „andělé na zemi“   natočit něco nového? Besson   se o to pokouší s pomocí   malého Alžířana a   obrovské Švédky. Slibný   začátek (andělka v podobě   prostitutky určitě nezní   špatně) ale kazí prostinký   laciný příběh o hledání   a nalezení sebeúcty.   Žádné překvapení, nic   originálního, jen zajímavá   vizuální stránka a slušný   soundtrack.

Film má svoje kouzlo,   navzdory tomu, že z knižní   předlohy převzal jen pár   motivů. Ondaatjeho kniha (i   když je místy přitažená   za vlasy) je vlastně úplně   o něčem jiném - je o vztahu   Kipa a Hany a hledání   vlastní identity, příběh   anglického pacienta a jeho   milenky je spíš okrajový.   Zajímalo by mě, proč se   tvůrci rozhodli vytvořit   naprosto odlišný příběh.   Vztah Kipa a Hany je pro tak   diváka vlastně dost   nesrozumitelý a odsunutý na   vedlejší kolej. Co se   snímku nedá upřít je   skvělá kamera a hudba.   Sentimentálnost je místy   nesnesitelná, ale v   porovnání s Návratem do   Cold Mountain je to velmi   střízlivá podíváná.

Dlouho očekávaný film   milovníka opravdového   nefalšovaného násilí a   křesťana Mela Gibsona   slibovalo skutečné   „maso“, ale kupodivu se   nic obzvláště nechutného   nekoná. Samotný plytký děj   (hodní pralesní Indiáni   proti zdegenerovaným   velkoměstským) sice   vyvažuje snaha o   autentičnost (jazyk,   kostýmy..), ale jinak se   vlastně není na co dívat.   Na pižlání obsidiánovým   nožem sice dojde, ale   samotný popis těchto praktik   je odpudivý, takže pouhé   jeho zobrazení znalému   divákovi nepřináší nic   nevídaného. Honička v   pralese přesně podle   „predátorského“ receptu   jasně ukazuje, že režisér   neví, co s plánovou   stopáží (rád by ji   zaplnil, ale netuší jak).   Postavy jsou ploché, i když   se Gibson na začátku snaží   nám je přiblížit, ale tak   je tomu ve většině   amerických filmů, takže to   vlastně Melovi nelze   vyčítat. Snímek přináší   pouze dva opravdu zábavné   okamžiky – když po   usilovném boji o život ve   studni následuje střih na   spokojenou rodinku   kráčející vstříc   lepšímu životu a   samozřejmě lodě na obzoru.   Nebojte se, vy hodní z lesa,   civilizace se svým křížem   a mečem je tady a brzy vás   osvobodí zpod jha zlých   krvežíznivých městských   pohanů. Místo aby se   konečně už někdo pokusil o   realistický popis událostí   kolem conquisty (tj., že ani   jedna ze stran nebyla hodná   nebo zlá), jsme zase u   starých klišé. Gibson se   však, a to mu je třeba   přičíst k dobru, v závěru   ovládl a nezařadil něco ve   stylu „nadšení domorodci   přijímají křest v záři   zapadajícího slunce“,   případně „španělští   vojáci klátí modly na   vrcholu pohanské pyramidy a   vztyčují zde kříž“.   Takže vlastně díky, Mele.

Navzdory bohaté historii se   indičtí filmaři dobovými   tématy moc nezabývají   (pokud se týká   mainstreamové   kinematografie). Asi proto jim   to moc nejde a ze všeho   nejhorší je, když z toho   začnou dělat umění. Pak   už to nezachrání ani   hvězda Shahhrukh. O   „umělecký dojem“ se   stará výhradně kamera -   prostřednictvím detailních   záběrů na herce ve stylu   Tenkrát na západě,   detailů, prostřihů,   „zpomalenin“ apod. Těch   několik málo hudebních   čísel pak působí zcela   neorganicky a nesmyslně jako   nutnost, ne něco co ilustruje   nebo lehce posouvá děj, jak   je v indických filmech   zvykem. Totéž se týká   komických meziher. Dojem   bohužel kazí i ne moc dobrá   hudba – v paměti vám   neuvízne jediná melodie,   jediný motiv a to je co   říct. Celou dobu čekáte,   když už se film definitivně   rozsype, ale v poslední   třetině překvapivě trochu   nabere dech a začíná jakž   takž fungovat, což je ovšem   na tak ambiciózní projekt   hodně málo.

Babel je jasným příkladem   toho, že opakovaný vtip   přestává být vtipem. Ve   filmu se opět odvíjejí tři   paralelní příběhy, které   se nakonec protnou –   mexická chůva na výletě s   americkými dětičkami, pár   na dovolené, která se vymkla   z rukou a neslyšící   Japonka, jež si svoji   normálnost potřebuje   dokázat tím, že se s   někým vyspí. Není to   špatné, ale také žádný   zázrak – informace o tom,   jak je svět malý, jak jsou   naše životy propojeny a   kolik toho máme společného   není nijak originální.   Zvlášť příběh z Japonska   působí jako umělý   přílepek, protože   propojení se zbývajícími   „story“ je hodně   násilné a přitažené za   vlasy. Chápu, že mezi   standardní americkou   produkcí je film něčím   neobvyklým, ale z pohledu   evropského diváka je to   neoriginální nuda, která   má navíc hollywoodský   šťastný konec (postřelená   žena přežije, děti   ztracené v poušti se najdou   a Japonka z balkónu   neskočí, jenom malí   teroristé to odskáčou).

V zásadě klasická asiatská   drsárna, v níž se poetické   záběry přírody střídají   s brutalitou a zemitým   humorem (střídání   záběrů na kopulující   zvířátka a lidi považuji   za opravdu dost polopatické).   Takový japonský rok na vsi,   jímž nás provází   stárnoucí Orin, které už   brzy bude sedmdesát a tím   pádem ji čeká cesta na   Narajamu, kde bude odložena a   ponechána svému osudu. Její   nejstarší syn se zdráhá,   matka mu přijde ještě   silná, je prostě taková   měkkosrdcatá povaha. Na   pozadí přírodních proměn   :) sledujeme, co všechno   musí stihnout zařídit. Jak   to dopadne a proč sníh   znamená štěstí se dovíte.   Okamžiky, kdy se syn plazí s   matkou cestou necestou a kdy   ženu, již jste předtím   litovali, začínáte   nenávidět, byly silné a   obecné sdělné. Jinak jsem   si opět potvrdila, že   japonské a korejské filmy se   svojí poetikou nejsou nic pro   mě – to je samozřejmě   otázka vkusu. Mentalita   spojující křehké básně o   lupeni na vodě a kvedlání   mečem v útrobách mi   zkrátka nevyhovuje. To není   odsudek filmu a kultury,   kterou zobrazuje, jen mi to   prostě (podobně jako   koprová omáčka) nechutná.

Občas dá dost práce   nehodnotit příběh a jeho   hrdinku, ale kvalitu filmu. A   film je natočený řemeslně   dobře. Co vám od začátku   až do konce vrtá hlavou je   ono mentální salto mortale,   které se odehraje před   vašima očima v podstatě bez   jakéhokoli hlubšího   vysvětlování a vám nezbude   než spolu s expřítelem jen   němě zírat. Švýcarka,   která se dne na den rozhodne   žít v africké hliněné   vesnici se svým místním   vyvoleným natřeným hlinkou   a lojem – ano, kdyby to   nebyla pravda, nikdo by tomu   nevěřil. Vážím si toho,   že filmaři nezobrazili   laciné schéma „strašně   tě miluju a zcivilizuju tě,   jenže pak se ukáže, že jsi   primitiv, který si neváží   výdobytků civilizace“.   Hrdinka se projeví jako   osůbka, jíž odlišné   hodnoty jiných lidí nic   neříkají a která vůbec   nechápe, že se   přistěhovala ona a tudíž   musí akceptovat jejich zvyky   a tradice, alespoň   vnějškově. Kultura nejsou   jen barevné korále z   Jablonce, exotické tanečky   kolem ohně a ztepilá pozadí   domorodců. Když ji člověk   vidí, jak právě zamořila   vodní zdroj šampónem   shauma, už ani nečeká, že   to dopadne jinak. A chudák   Lemalian, ponížený a   připravený bílou   čarodějnicí o mužnou sílu   :-), vůbec nechápe, co se   děje, stejně jako jeho   sociálně neinteligentní   žena.
Atraktivní   příběh, na němž se nedá   moc co pokazit. Realistický,   pouze s jedinou výtkou a tou   je minimum much v záběrech.   Holt Němci a jejich chemie   – sehr gut.

Snímek ověnčený   mezinárodními cenami,   drsný, vynikající scénář   atd. Tato lákadla zcela   logicky přitáhnout diváky,   jen jestli film opravdu   takový je. Černobílá   kamera dává najevo, že   půjde o umění. Je opravdu   jen málo filmů, kde hlas   vypravěče funguje a   nepůsobí rušivě. Zde mi   přijde nadbytečný a   neúčelný. Ano, film je   místy drsný, aniž by   přitom lacině obtěžoval   explicitním násilím   (bezpochyby nejsilnější je   scéna mezi doktorem a jeho   hospodyní), místy dokáže   diváka skutečně tvrdě   emočně vtáhnout (např.   při ošetřování   zraněného postiženého   chlapce). Přesto jako celek   nesděluje nic nového –   ano, lidé jsou hloupí,   krutí, pokrytečtí,   sobečtí, násilničtí,   pomstychtiví, zbabělí a   jejich děti jsou přesně   takové. Jedinec proti mase je   bezmocný. Jsme takoví.   Český divák jakožto   notorický cynik a realista   zřejmě nebude zdaleka tak   otřesen. Místy to bylo   drsné… a dál?

Klišé, klišé, klišé.   Jednoduchý příběh o   chudém chlapci z vystrkova,   který to dotáhl až na   vynikajícího tanečníka.   Jediným důvodem, proč dá   na film dívat, je skvělý   výkon (herecký i taneční)   představitele hlavní role   Jamieho Bella, jemuž   uvěříte i tu jinak   slaboduchou historku. Byla by   škoda, kdyby do budoucna   zůstal zaškatulkovaný jen   jako ten „cute boy who loves   ballet“. Že snímek dosáhl   obrovského úspěchu v USA   není překvapení, je přece   dalším převyprávěním   amerického bludu o možnosti   usilovnou snahou dosáhnout   čehokoli. Realistický konec   by byl záběr na již   dospělého hrdinu, jak leze z   důlní klece a posléze drhne   černotu ve sprchách. Jenže   to by film museli točit   Velšani a ne Angličané s   hollywoodskými ambicemi.

Základní zápletka o střetu   dvou kultur je v současném   filmu docela oblíbená. Film   sám není zas až tak   vtipný, jak by člověk   očekával, resp. se dalo z   námětu vytěžit mnohem   víc. K tomu, aby divák   porozuměl tomu, o čem film   je, je potřeba mít alespoň   základní znalosti o indické   kultuře, což v Británii   není takový problém, ale   zdejší diváci jsou dost   nepoučení (soudě podle   komentářů). Hlavní hrdinka   Jas není muslimka, ale   Sikhka, režisérka filmu   částečně zpracovala své   vlastní zážitky. Úroveň   fotbalové hry nemůžu dost   dobře posoudit, ale je   pravda, že Keira už tehdy   vypadala jako reklama na   koncentrační tábor. Bod   navíc je za soundtrack,   který mezi ne-indickými   posluchači zpopularizoval   bhangru, indický hudební   styl.

Vím, že to bude vypadat   divně od člověka, který   dokáže zkritizovat i vysoce   hodnocený snímek, ale   Bláznivá olympiáda je   prostě vtipná. Možná ne   tak, aby ji člověk chtěl   vidět 5x, ale jako   příjemná oddychová   podíváná dokonale splnila   svůj účel. Ocenit musím   zejména výkony   "ne"-herců a u nás   možná nevídaný fakt - film   ukazuje lidi s mentálním   postižením jako docela   normální jedince, kteří se   umí bavit i být protivní,   můžou sportovat, chodit do   práce a zamilovat se, to   všechno s nadsázkou a jen   maličkou dávkou patosu.   Protože s těmito lidmi   spolupracuju, vím o čem   mluvím. Díky tvůrcům!

Proč mi tenhle film tak   nějak připomíná bizarního   Jarmuschova Mrtvého muže a   není to jen Deppem v hlavní   roli? Rafael žije se svou   rodinou (je to ten karavan   hned u skládky) v poetickém   slumu kdesi na okraji   pouště. Nemá práci,   chlastá a nedávno se vrátil   z lochu. Podobně jako William   Blake se jednoho dne vypraví   do polorozpadlé továrny a   zajímá se o práci. V tomhle   filmu mu ji nabídnou, ale   takovou hóódně divnou. Ale   zatímco Mrtvý muž se staví   ke svému osudu čelem a má   poselství, je Bojovník   podivnou oslavou rezignace,   sebeobětování a otrocké   morálky. Možná to tak   nebylo myšleno, možná film   chtěl říct, jak společnost   nutí lidi vzdát se   absolutně všeho, včetně   života, aby si mohli zajistit   základní životní potřeby.   Ve mně ale tento dojem   nezůstal, jen trpká pachuť.

O čem ten film vlastně je?   Po jeho shlédnutí si tím   nejsem vůbec jistá.   Příběh cesty dvou   "stárnoucích"   chlápků, kteří "si   chtějí ještě užít"   je dokonale banální a   stokrát provařený. Jeden je   divoch a druhý   zakomplexovaný kňourálek a   la Woody Allen, vedou rádoby   intelektuálské hovory,   snaží se nás přesvědčit,   že rozumí vínu a občas   souloží s náhodnými   známostmi. Jediným světlým   okamžikem v dokonalé nudě   je tak nakonec útěk před   manželem na ostro a záchrana   zapomenuté peněženky.

Bouřlivá svatba je rozhodně   jedním s těch   nekontroverzních filmů Miry   Nairové. Problém je v tom,   že chtěla divákovi   zprostředkovat indický film,   ale zřejmě podle jejího   názoru v pro Zápaďana   stravitelnější formě.   Výsledek ovšem dopadl jako u   chytré horákyně -   indický/neindický.   Základní zápletka je chabá   a stokrát obehraná, navíc   se nijak zvlášť dramaticky   nerozvíjí. Kontrast   "urozené" a   "prosté" dvojice je   opravdu hodně, hodně starý.   Láska organizátora svateb ke   služebné nakonec vyznívá   přesvědčivěji a   opravdověji než bezbarvá   ústřední dvojice (resp.   trojice). Humoru je filmu   také pomálu, tedy takového,   který by byl opravdu vtipný.   Hudba tu určitě hraje svoji   roli, byť ne tak významnou   jako u   "pravověrného"   bollywoodu. Co je určitě   neobvyklé jsou záběry na   indické běžné ulice s   jejich ruchem a nepořádkem,   to se v bollywoodu moc často   nevyskytuje.
Nevím,   jaké má představy Mira   Nairová o západním   divákovi a o tom, kolik toho   snese, ale její film není   bouřlivý, právě naopak, ve   srovnání s indickými filmy   vyznívá jako bezkrevný   plagiát. Tam je totiž ne   zrovna nápaditý scénář   vynahrazen aspoň skvělou   hudbou, tanečními čísly,   třeskutým humorem a opravdu   dojemnými scénami.

Atmosférické podobenství o   absolutní moci, které si asi   nejlépe vychutnají Italové,   znalí všech souvislostí a   detailů. Kdo by v tom hledal   realistický životopisný   film, bude zklamán.   Nedotknutelnost a bezmoc, to   jsou slova, která mě   napadají a potom ještě   Brigate Rosse a jestli by   Andreottimu spadla   neproniknutelná maska   tváří v tvář hlavni AK   47. Asi ne.

Na tenhle film jsem se   těšila, ale po první   půlhodině jsem usoudila, že   nestojí za to. Základní   napínavá zápletka   založená na skutečných   událostech slibovala   zajímavou dobovku, ale brzy   jsem nevěřila vlastním   očím. Francouzský šlechtic   si přivezl z Ameriky svého   indiánského bratra, který   poté předvádí zpomalené   kung-fu scény, které tvůrci   okopírovali z úplně jiného   žánru. Nejen, že je to   historicky naprosto mimo, ale   navíc to nemá v ději   žádný smysl, slouží to   pouze jako efektní vycpávka.   Film je francouzským pokusem   o americký blábol, nechápu,   jak mohli něco takového   stvořit.

Jo, seženeme tu správnou   pomádu a budem se hned cítit   o 100% líp. Bláznivé,   barvité, vtipné a   překvapivé (no kdo by   čekal, že se z prodavače   biblí vyklube takový   grázl). Průlet Amerikou   počátku 30. let se skvělou   hudbou (a to píšu i přesto,   že nesnáším country a   vůbec tuhle "dřevní   muziku").

Vážně netuším, co si o   tomhle filmu mám myslet.   Základní námět mohl být   zajímavý, ale výsledek je   skoro nekoukatelný. Hlavní   hrdinka, typická západní   duchovní hledačka, se   seznámí se židovským   veterinářem a to ji přivede   k nadšení pro judaismus.   Začne se učit hebrejsky atd.   a také otravovat svým   nadšením svého přítele.   Ten tím není nijak zvlášť   nadšený, vlastně mu trochu   vadí, že mu jeho   přítelkyně připomíná,   že je Žid, i když   nepraktikující. Mohlo to   být vtipné, ale příběh   vůbec nedrží pohromadě a   záhy se rozpadá na rádoby   humorné epizody. K tomu   připočtu špatné dialogy a   dílo je hotovo.

Skvělý film, velerole Petera   Sellerse. V dnešní době   více než aktuální dílo o   mentálně postiženém   Gardenerovi, který se ukáže   jako nejlepší kandidát na   prezidenta. Jeho záliba v   zahradnických podobenstvích   přesvědčí všechny. Za   přečtení stojí knižní   předloha od Jerzyho   Kosinského, samozřejmě   lepší než film :-).

K tomuto filmu mě přilákal   pouze Brühl jako herec,   který nejen dobře vypadá,   ale vybírá si i zajímavé   projekty (jen už je načase,   aby se vyhrabal ze škatulky   milých hochů). Bohužel to,   co na začátku vypadá jako   průměrný horor se postupně   rozplizává ve slaboduché   podobenství o vině a   vykoupení. Děj se vleče,   jeho natahování nezvyšuje   napětí ale nudu. Vážně   nemám ráda, když režisér   dělá z diváků idioty. Ať   už tím, že jim servíruje   rádoby tajemno a   nesrozumitelno (za nímž se   skrývá pouze neschopnost   cokoli tajemného a   srozumitelného vymyslet) nebo   potřebu závěrečného   polopatického vysvětlení v   podobě Piety. Snímek se   vyznačuje řadou   samoúčelných „okras“,   které plní asi stejnou   funkci jako přívěsky na   mobil - „strašidelné“   kresby, neustálé dotazy na   to „co je tam dole“ (ne,   není to černá díra nebo   hvězdná brána, ale docela   obyčejní nelegálové),   sugestivní otázka kapitána   proč si nemůže koupit   africkou čokoládu,   psychotické epizody   námořníků a jejich   následné zmizení   (zůstává po nich jenom   stará bota – v tu chvíli   už se definitivně   dostáváme do ranku parodie).   Jak hlavní hrdina dojde k   poznání, že kapitán nechal   zlikvidovat svého syna vědí   bozi. Každopádně čekání   Dlouhého Johna Silvera na   černou známku mi přijde cca   stokrát napínavější. V   koktejlu všech výše   zmíněných hloupostí jsou   kiksy jako je jihoamerický   ara ararauna mezi papouchy z   Afriky opravdu už jen   drobnost. Pane Bože, Danieli,   proč si lezl do něčeho   takového?

Úchvatný příběh i   nádherné zpracování.   Myslím, že jediným   problémem je fakt, že film   je prezetován jako dětský,   protože pro děti, alespoň   ty malé, není. Knižní   předloha Otfrieda Preusslera   je skvělá - z lužické   legendy dokázal stvořit   barvitý příběh plný   symboliky, který ale není   pro děti, i když byl tak   autorem zamýšlen. Škoda,   že ve světě řádí Harry   Potter. Slyšela jsem, že se   připravuje hraná verze, no   uvidíme.

Skvělý film, skvělí herci.   O tom, jak neprovdatelná   Bubamara našla pravou lásku   a staříci se konečně   potkali. A pan Pitbul je   kouzelný :-). Škoda jen, že   Kusturicovy filmy jsou pořád   takové stejné - galerie   podivných týpků, mafiáni a   zběsilá hudba, ale vem to   nešť, všechno je lepší   než americká produkce,   která se na nás nonstop   valí.

Tak jsem zakoupila poslední   DVD a jsem zklamaná - podle   mě neobsahují DVD všechny   díly, chybí i vypečené   scénky se starým Bendou,   parodie na Katovnu nebo   "děti, co byly pěkný   smradi". Je problém na   mém přijímači nebo došel   někdo ke stejnému závěru?

Čtyři bojovníci, jež se   chystají na dráhu šahídů   vymýšlejí tu nejlepší   akci: konvertita a samozvaný   vůdce Barry (známý též   jako Ázád al Britání :),   inteligent Omar se pohádkami   o lvím králi, totálně   vygumovaný Wadž, Faisal,   jenž odletí do ráje hned   poté, co naruší britské   hospodářství a Hasan,   který vlastně není   pořádně rozhodnutý, jestli   rapovat, trsat, vzdát se nebo   udělat něco pořádnýho,   inšaláh. Vtipná   mudžáhedínská komedie,   byť trochu poznamenaná   (logicky, vzhledem k   režisérovi) britcomem s jeho   vtipy dohnanými až na samou   hranici absurdnosti, přes   kterou občas přepadnou do   trapna (prostě nejsem fanda   Kanclu ani Ajťáků a   vlastně ani většiny scének   Monty Pythonů). To   naštěstí vyvažují   povedené situace a gagy. Kdo   viděl Život Briana a Judean   Peoples Front a Peoples Front   of Judea, tomu budou hádky   nad plánovanými akcemi   připadat dost povědomé.   Film má i vážnou notu (což   vzhledem ke konci asi jinak   nejde), kterou tak nějak   řeší, neřeší. Je   zajímavé, že se moc   nezabývá příčinami   podobných aktivit (snad   kromě infantilní scénky, v   níž Hasan vyhrožuje své   bývalé učitelce – obraz   atentátníků jako   zakomplexovaných chudáčků   je možná míněn vážně,   možná taky ne). Což je asi   dobře, snímek si pohrává s   mnohoznačností. Děsím se   toho, že Američané natočí   brzy remake, ve kterém si   opět budou léčit svoje   komplexy a který žádný   prostor pro myšlenky   neposkytne.