Bílá stuha

Bílá stuha
Haneke je mistr nad mistry a Bílá stuha je   precizně natočený černobílý film, který si   bezesporu zaslouží všechna ocenění, která   získal. Je to dílo pro filmové fajnšmekry,   takže pozor, žádné honičky aut, žádné   rvačky, žádné sci-fi, prostě hodnotné   mysteriózní drama.

Že je Bílá stuha chladná? Tak proč je tak   těžké se od ní odtrhnout? Všechno to   trýznivé se krčí pod povrchem a právě proto   je ten film tak palčivý. Haneke hledá kořeny   lidské krutosti ve společnosti pohřbené pod   nánosem přesudků a pokrytectví, nic netahá na   přímé světlo a přece nemá slitování. A   když to celé skončí, pocit svědění, které   se nedá podrbat (protože je přece pod povrchem)   přetrvává a mozkové závity šrotují s   dlouhou setrvačností. Haneke je ve svých   filmových vivisekcích poctivý a neústupný,   ale to není totéž co bezcitný. Konkrétně v   Bílé stuze mi dost připomněl podobně   neohrožené a přitom krutě poetické   "vymítání mýtů" Güntera Grasse. A   formálně je to taky úžasný zážitek. Haneke   u mě znovu boduje.

skvělý začátek, konec do vytracení
Vynikající dobové vykreslení příběhu.   Typicky německá ponurost provází celý film.   Uvítal jsem úlohu vypravěče, od kterého jsem   očekával občasné upřesňování dějové   linie. Od počátku to tak fungovalo, a to   téměř až do závěru, ve kterém jsem se   bohužel tak trochu ztratil. A v ten okamžik mi   teprve začala vadit ta strašně dlouhá   stopáž. Téměř celý film pedantsky přesný,   jasný a srozumitelný, závěr jako by dělal   někdo úplně jiný a to jen tak z povinnosti.   Škoda. Jako celek tedy zajímavé, ale přesto   vím, že se k tomuto dílu nikdy nevrátím.

Musím uznat zvláštní poutavost snímku - i   přes "obyčejnou" dobovou popisnost a   sáhodlouhou stopáž nenutil k pohledům na   hodinky, což bude důkazem velmi dobré   filmařiny a přesvědčivého herectví. Na   každičké filmové okénko dopadá odlesk   prasátka od perfektně vypulírovaných   germánských holínek, každý vlas na hlavě má   své místo, vše dokonale promyšleno do   posledního detailu - přesto nemohu hodnotit   více, jak šedesáti procenty, neboť chlad,   který z filmu čišel, mě přesně tak chladnou   zanechal.

Zcela se ztotožňuji s tvrzením Hanekena,   který výstižně k tomuto filmu říká:
Mým   hlavním cílem bylo sledovat skupinu dětí,   kterým jsou hodnoty vštěpovány jako zcela   nezpochybnitelné a postupně se jim stávají   vlastními. Vyrůstáme-li ale obklopeni   svrchovanými politickými nebo náboženskými   pravidly a ideály, vede to k nelidskosti a   terorismu.

Začátek filmu vypadá velmi nadějně, jenže   příběh postrádá větší tempo a tak po   sléze začne v některých pasážích nudit.   Film je však velmi emotivní a tak Vás nakonec   pohltí a s blížícím se koncem, už jenom   hltáte obraz za obrazem. Dychtivě začnete   očekávat finále, v hlavě se triumfálně   připravujete na zvolání, tušil jsem kdo je   viník, zase jsem odhadnul závěr filmu, ale ne,   v tomto snímku se toho nedočkáme. Nic proti   otevřeným koncům příběhu, ale tento působí   značně nelogicky. První věc, kterou by   vypravěč příběhu udělal, v situaci ve které   pan učitel byl, že se půjde zeptat na   komisařství, co porodní bába vypověděla. Byl   přeci očitým svědkem, děti měl každý den   na očích. Možná, že to způsobil začátek   války a tak na běžnou kriminalitu, nezbyl čas,   ale stejně se mi ten konec filmu, hrubě   nelíbil. Najdu si čas na knižní předlohu,   protože ten příběh je velmi silný, jen mám   pocit, že je špatně zpracovaný.

Snímek ověnčený mezinárodními cenami,   drsný, vynikající scénář atd. Tato lákadla   zcela logicky přitáhnout diváky, jen jestli   film opravdu takový je. Černobílá kamera   dává najevo, že půjde o umění. Je opravdu   jen málo filmů, kde hlas vypravěče funguje a   nepůsobí rušivě. Zde mi přijde nadbytečný a   neúčelný. Ano, film je místy drsný, aniž by   přitom lacině obtěžoval explicitním násilím   (bezpochyby nejsilnější je scéna mezi doktorem   a jeho hospodyní), místy dokáže diváka   skutečně tvrdě emočně vtáhnout (např. při   ošetřování zraněného postiženého chlapce).   Přesto jako celek nesděluje nic nového – ano,   lidé jsou hloupí, krutí, pokrytečtí,   sobečtí, násilničtí, pomstychtiví, zbabělí   a jejich děti jsou přesně takové. Jedinec   proti mase je bezmocný. Jsme takoví. Český   divák jakožto notorický cynik a realista   zřejmě nebude zdaleka tak otřesen. Místy to   bylo drsné… a dál?

Zajímavý film. Způsobem svého vyprávění jde   proti běžným filmovým postupům. Divák čeká   na konci nějaké rozuzlení a vysvětlení,   kterého se ale plně nedočká. Místo toho   zůstane pocit jako občas v životě - o něčem   jsme slyšeli, ale o části toho se můžeme jen   něco domnívat, a časem se vůbec důležitost   toho všeho vytrácí, žijeme si dál svým   životem.
Vynikající byly černobílá kamera,   neokoukané typy herců a jejich výkony.
Kvůli   podobnosti dětských představitelů Klary a   Martina s herci v Bergmanově filmu Fanny a   Alexander si myslím, že Haneke se ve filmu   snaží rozvinout motiv bigotní výchovy do   pozdějšího dětského věku vedoucí k   opakování nelidskosti takto vychovaných dětí.   Na rozdíl od Bergmana ve filmu téměř chybí   pozitivní stránka života, která by vyrovnala   tu hrůzu pod zdánlivě klidným povrchem.
Konec   víceméně směřuje k tomu, že původní   možná idylické stavy a vztahy jsou   neudržitelné a něco se bude muset hodně   změnit. Ne náhodou se děj odehrává těsně   před první světovou válkou.

Děj filmu, vyprávěný místním učitelem, nás   přivádí do prostředí venkovského. Je doslova   pár let před světovou válkou a hrdinové   příběhu žijí kdesi v Prusku. Režisérovi se   daří diváka vtáhnout do děje a při   sledování příběhu máte pocit, že jste jeho   součástí. Setkáváme se zde se zlobivými   dětmi, přísnými otci a cudnými dívkami.   Hlavních hrdinů je tu mnoho, takřka celá   vesnice. Není kladných ani záporných hrdinů.   Prostě sledujeme život na venkově. I zde se   projevují společenské rozdíly, třeba mezi   místním baronem, který zaměstnává skoro   celou vesnici a místními rolníky.
Pokud jde o   herecké výkony, tak každý, kdo se objeví na   platně svou roli sehrál na výtečnou. Příběh   je obestřen celou řadou záhad. Ve vesnici   řádí nebezpečný pachatel. Ten nejen usiluje o   život i zdraví obyvatel, ale napadá i jejich   majetek. Ve filmu hledáte spoustu odpovědí na   mnoho otázek. Konec filmu však přináší   místo odpovědí jen další otázky. Film trvá   bezmála dvě a půl hodiny a jedinou minutu jsem   se nenudil.

černobílý film s bohatstvím odstínů šedi
Na Bílou stuhu nepůjde nikdo pro ukrácení   dlouhé chvíle. Takže ani nebudu varovat žrouty   popcornu.

Tenhle film na mne hluboce   zapůsobil, i když z něj - až na jeden dva   okamžiky - žádné emoce ven netečou. Snad   díky černobílému provedení, chybějící   hudbě, všudypřítomné přetvářce nebo   studenému prostředí východního Pruska, měl   jsem zvláštní pocit. Připadal jsem si jako   ukrytý pozorovatel, kterého se to vlastně   netýká, nemůže do toho zasáhnout, ale ve   kterém to indukuje pocity zapomenutých křivd -   vztek, bezmoc a ponížení. Týrající se   voyeur. Snad mi to připomínalo   Dogville.

Přestože je k tragickým událostem   na plátně několik vysvětlení, žádné tak   docela nesedí. Ale oproti jindy jsem se tady   necítil podvedený. Dokonce jsem to paradoxně   ocenil. Jako by vypravěče mýlila paměť, jako   by v zájmu svého vysvětlení přehlížel   drobné rozpory v různých svědectvích.   Přesně jak to bývá.

O tomhle filmu se dá   dlouho diskutovat. Ale taky si můžete říct,   že je schválně odfláknutý a inťouši si   užijí vymýšlením různých výkladů, na   které režisér ani nepomyslel. Mě ta hra   rozhodně bavila.