Sedmikrásky

“Když se všechno kazí, budeme zkažené i   my.” Specifický snímek artového pojetí v   groteskním rozletu ve svém filosofickém pohledu   a kritiky společnosti napříč spektry   všedního života. I přes urvalou kritiku své   doby s přehledem obstojí i dnes. Snímek je   ohledně naivity prezentovaných dívek tak   surrealisticky silný, že se té kritiky za   socialismu v podstatě nelze ani divit. Avšak s   jistotou lze říct, že kdyby něco takového   bylo natočeno dnes, a to s poukazem právě na   dobu dnešní, mohutné kritiky by se to   jistojistě nevyhnulo zrovna tak. Režisérka   Věra Chytilová tímto snímkem také do   československé kinematografie hodila tvůrčí   artové vidle, a to pořádné. Zákazu snímku po   událostech v roce 1968 se tedy taktéž nelze   divit. Je plný odkazů a symbolik ve svém útoku   na morálku, avšak v takovém uměleckém   rozhraní, že je pro běžného diváka naprosto   hodně těžko uchopitelný. Tzv. paradox   interpretace prezentovaný obrazově vizuálními   montážemi je zkrátka spíše cílem na   náročného diváka. „Jde mi o to dostat   diváka do situace, kdy sám přemýšlí, jakou   roli hraje ve vlastním životě, když se kouká   na moje filmy. Chci, aby srovnával svůj život s   tím, co vidí na plátně,” nechala se slyšet   Věra Chytilová, což byla rána především pro   stranické soudruhy. Za socialismu si přece byli   všichni rovni, tedy nemohlo být mezi lidmi   rozdílu. A tak snímek a Věra Chytilová   následně dopadli, jak dopadli. Film i ona se se   dostali na černou listinu. Ano, film není pro   každého, byť je to škoda a ne zrovna malá.   Taková prezentace v rámci upozornění na   povrchnost mezilidských vztahů prostřednictvím   dvou dívek, právě tohoto marastu plně   využívající ke své rebelii, se jen tak   nevidí.

shit
jedna z největších hovadin, kterou jsem kdy   viděl   ..................................................

Já nemám nic proti „uměleckým“ záměrům   a snímkům. Ale pokud je za to považováno   střídání filtrů, je to na pováženou. O   ději raději nebudu ani psát. Prostě paní   Chytilová předvedla další pitomost bez hlavy a   paty. A kdyby do toho nepřidala pazvuky, nebyla   by to ona. Snad jen skoro ke konci je hudba,   která stojí za poslech. Ale je to jen kousek   Wagnerova Funeral marchu.

Protiválečné filmy nemusí být polopaticky o   světových válkách apod. Můžou pojednávat i   o broucích a reklamě (Starship Troopers) nebo o   dvou zlobivých dívkách, které si každá   mladá divačka ihned oblíbí.

Tak dámy a pánové pro mě je tohle filmový   skvost československé kinematografie 60-tých   let, vizuální orgie se zde kloubí s ohromnou   porcí originality a černého humoru. Kdoví jak   by se vyvíjelo dílo Věry Chytilové nebýt roku   1968 či být po něm na západě, ale to   přenechám dumalům.

K nové vlně všeobecně nemám kladný vztah, a   k tomuto snímku jsem přistupovala s předsudkem,   že budu mít možnost vidět, kterak byl položen   základní kámen zhovadilostí v českých   filmech, kterým se v posledních letech tolik   "daří". Ale opak byl pravdou. Nejen,   že po vizuální stránce snímek minimálně   zaujal, ale absurdní nápady a výroky obou   protagonistek byly natolik zábavné, že jsem se   neubránila smíchu. Možná i proto, že se mně   bezděky vybavila vlastní telecí léta, kdy jsme   si nudnou cestu busem ze školy zpestřovali   trháním papírků, které jsme následně   umísťovali kudrnatým spolucestujícím do   vlasů (v rovných kadeřích se papírky   neudržely). Bavili jsme se přinejmenším   stejně dobře, jako dvě Marie při svých,   pravda, hodně drsných žertících.

Naprostá slátanina nebo provokující a   kultovní dílo? Nevím,ale jak někdo napsal na   ČSFD kdyby člověk tu dobu co trvá film koukal   z okna, jen tak vyjde to nastejno a já se k   tomuto názoru přopojuji. Ani jsem to nedokoukal,   snímek mě úplně minul.

Výtvarně velmi zdařilý, vysoce nadprůměrný   film! Barvitý snímek, na němž je stále na co   koukat, takže divák se nenudí. Bavit se lze   ostatně již jen těmi nesčetnými rozpustilými   skopičinkami, jichž se obě protagonistky   navyvádějí ve snaze vyrovnat se světu a být   zkažené stejně jako on. A ačkoli chtějí být   zkažené, svět v jeho zkaženosti přesto   dostihnout nemohou. Toto je zkrátka klenot   světové kinematografie.

Jedno ze stěžejních děl nové vlny ve mně   vyvolává smíšené pocity. Na jedné straně je   tu výtvarná stylizace, před kterou smekám.   Barvy, kostýmy, střih, s tím vším je   nakládáno s obdivuhodnou nápaditostí a   působivostí (podíl Ester Krumbachové jistě   není malý). Pak jsou tu ale věci, s nimiž mám   problém i u jiných režisérčiných kusů.   Afektovanost hlavních hrdinek ještě docela   sedí k jejich zvýrazněné lehkomyslnosti a   dekadenci, kde se snoubí protřelý cynismus s   naivitou a zranitelností. Ale někdy (vlastně   dost často) převáží doslovnost a polopatické   moralizování ve stylu "Ta dnešní mládež   si neváží žádných hodnot" a to mě   zkrátka ruší. Nevadí mi angažovanost, chápu,   že se Chytilová chtěla k určitým věcem   vyjádřit, ale když už věnovala takovou péči   vizuálním experimentům (ta   "stříhací" scéna byla například   skvostná), proč musí všechno tak průhledně   dovysvětlovat?

Začala bych stejně jako Noerona a to tím že k   nové vlně všeobecně nemám kladný vztah,   souhlasila bych s tím, že snímek zaujal po   vizuální stránce, především kostýmy E.   Krumbachové byly velmi zdařilé. Dále bych   pochválila hudební složku, která velmi dobře   podbarvovala situace na plátně (obrazovce). Co   mi nepřipadalo vůbec zábavné, tak výroky a   chování obou představitelek, protože ty byly   na "přes držku" a mít takové   nevycválané parchantky doma nebo v okolí, tak   potěš pán Bůh.Jenže ono to vlastně bylo   účelem, aby provokovaly - mě teda hrozně,ale   smát jsem se tomu nedokázala.