Sexuální rekonstrukce

Asi tak do půl filmu   neskutečná nuda. Koukat jen   na kluka jak se kvůli holce   mění, postupně odstřihne   kamarády a dokonce si nechá   udělat plastiku nosu. Ale   konec mě šokoval. Takové   pojetí umění. Až si   říkám, jestli tohle ještě   umění je.

Na tento film jsem se   podívala hlavně z důvodu   naprosto odlišných   recenzí...na jedné straně   negativní kritika, na straně   druhé ódy publika...Už   samotné reakce naznačují,   že se bude jednat o film   dosti specifický... velmi   závisí na individuálním   pohledu a hlavně na tom, zda   se ztotožňujete s hlavní   hrdinkou, jinými slovy   "umělkyní" ....   Musím přiznat, že tento   film je bizardním způsobem   zajímavý, nadruhou stranu   však nemohu říct, že by   mě děj filmu nějak pohltil,   zaujal...Většinou jsem měla   na věc naprosto odlišné   názory...nebo jen nerozumím   "umění" (v   podání R. Weisz...:)))? V   každém případě je   herecký (dábelsky   manipulační!) výkon Rachel   Weisz opravdu přesvědčivý.

Toto je přesně ten typ   filmu, ve kterém hraje   obrovskou roli fakt, zda   divák četl recenze a ví, o   čem film je, nebo se před   obrazovkou usadí v naprosté   nevědomosti a prostě se   nechá unášet příběhem.   Já patřím do první   skupiny, což znamená, že   už od začátku se na vše   dívám jinak. Připadá mi,   že potenciál, se kterým The   Shape of Things měl možnost   nakládat, nebyl využit ani z   poloviny. Možná to je   nevýraznou hereckou dvojicí,   ale cíl snímku, možné   vyvolání diskuse, co umění   je a co už je za hranicí (a   kdo má právo to soudit), by   si zasloužilo údernější   zpracování. Takhle se hodinu   a půl plahočíme, závěr   toho, kdo recenzi nečetl,   překvapí, možná i šokuje,   ale také se bez   výraznější stopy z   myšlenek vytratí.