Stíny a mlha

Stíny a mlha nepatří k nejoslavovanějším   Allenovým snímkům, ale k mým   nejoblíbenějším určitě, protože mě   jednoduše baví. Třeba už tou spoustou odkazů   na Allenovy nejen filmařské vzory. Jako laikovi   mi asi leccos uniklo, ale kromě jasně kafkovské   zápletky rozpoznávám Orsona Wellese, film noir,   Hitchcocka nebo Bergmana. Větší pozornost než   obvykle věnuje režisér výtvarné stylizaci   jejíž jádro už je vyjádřené v názvu.   Tradiční allenovská slovní komika ("Co   když zrovna polykáte meč a dostanete   škytavku?") si nijak nepřekáží s   vážnějšími tóny, filozofické rozpravy na   půdě vykřičeného domu nepůsobí křečovitě   a nebrzdí celkově odlehčený tok děje.   Allenova ústřední postavička sice   pobůhvíkolikáté variuje svoje předchůdce,   ale neztrácí vtip a je tentokrát zasazená do   opravdu atraktivního, nevšedního prostředí.   Dobrá práce.

Film zaujme především černobílým, nebo   spíše mlhavě šedivým širokoúhlým   formátem. Celý film nás provází pochmurná   mlha, v níž se plíží škrtič a kde řádí   znepřátelené frakce domobrany, stejně   nebezpečné a stejně nahodile si vybírající   své oběti jako sám vrah. Dlouhé stíny na   zdech města straší obyvatele, a to je přesně   ten čas k vážnému i humornému zamyšlení nad   podstatou života.

Mám filmy Woody Allena rád, ale najde se jich   pár, které se mi zas až tak moc nelíbí nebo   mě prostě nijak nezaujmou. Tenhle patří,   bohužel, mezi ně. Je zde znát až příliš   velká snaha po experimentu a přitom tu schází   onen typický allenovský humor. Zůstal jen   neurotický loser, kterého tradičně ztvárnil   sám režisér, jenže tentokrát to prostě   nějak nefunguje.