Třetí muž

Carol Reed natočil film v   originálním prostředí - v   obsazené a rozdělené   Vídni. Oblíbený hudební   motiv skladatele Antona Karase   "Harry Line", hraný   na citeru, dokonale dotváří   chmurnou atmosféru obrazu.   Navíc Orson Welles   ztělesňuje zlo s krutou   přesvědčivostí.

Nejlepší snímek všech dob?   Když se to tvrdí, tak   zřejmě ano, neboť v rámci   Noir a skvěle propracovaného   jednoduchého příběhu se   jedná skutečně o filmovou   pecku. Onen námět byl   později v nejrůznějších   formách použit ještě   několikrát. Jako například   „Get Carter“ (1971).   Reálné prostředí   poválečné Vídně už jen   dokonalo své. Diváckou   zajímavostí je, že po   každém dalším shlédnutí   si lze všimnout momentů,   které předtím pozornosti   unikly. Určitá postava v   jiném světle, nuance ve   scéně, linie dialogu.   Pokaždé vyznívají jinak.   Mistrovská kamera využívá   každičkého detailu   zdůrazňující nepříjemnou   schopnost světla a stínu v   nejrůznějších úhlech   kamery, aby se dosáhlo   pocitu, že i ten   nejnevinnější člověk   vypadá zlověstně a   nebezpečně. Jednoduše   řečeno se jedná o   vizuální podobu   přesvědčení, že se nikde   a nikdy nedá věřit nikomu.   K tomuto přesvědčení   navíc dopomáhá německý   jazyk místních lidí, u   kterých pro diváky úmyslně   nejsou titulky. Hlavní   postava příběhu Holly   Martins němčině nerozumí,   a tak je odkázán, stejně   jako diváci, na překlad   někoho, kdo umí anglicky.   Diváci se tak lépe dokážou   vcítit do jeho pozice, kdy je   vlivem jazykové bariéry   daleko těžší se něčeho   dopátrat. Vlivem toho je   třeba hodně silná scéna s   malým chlapcem na ulici po   setmění, který na Martinse   pokřikuje právě něco v   němčině v době, kdy je z   domu odnášen zavražděný   domovník, se kterým se měl   Martins setkat. Ani Martins,   ani diváci mu nerozumí, ale   netrvá dlouho a pochopí.   Chování chlapce v Noir   obrazotvornosti vyznívá až   ďábelsky. A takových scén,   kdy se ponechává scéna na   fantazii diváků, je více.   Skutečně se jedná o   výborný snímek a to nejen   svým zpracováním. Pro   fanoušky Noir filmů   naprostá povinnost.

Film ukazuje ztrátu iluzí o   vlastním příteli. Ačkoli   vypadá trochu jako   vymyšlená historka, vyniká   především kafkovskou   atmosférou těsně   poválečné Vídně.

Jeden z mála čistě noir   filmů, který jsem viděl a   překvapivě se výborně   bavil. Film pracuje s   jednoduchou zápletkou, kdy   muž hledá v cizím městě   svého přítele, který podle   všech zemřel při nehodě,   avšak pravda je úplně   jinde. Film vyniká výbornou   atmosférou, kterou podporuje   bezchybná kamera snímající   temné kouty Vídně ve vší   kráse a samozřejmě nemohu   opomenout znamenité herce. A   Wellesův nástup opravdu   nemá chybu.

Mno, měla jsem s tím co   dělat, takže se opět   rozejdu s nadšeným davem,   neboť jsem několikrát   bojovala s pokušením jít   umýt nádobí, abych se kapku   osvěžila, což se mi opravdu   často nestává... Faktem   zůstává, že z většiny   vídeňských zákoutí by   vyšly skvělé fotky, to   však samo o sobě ještě   dobrý noir nedělá, že. A   tak, když nebylo jaksi koho   nenávidět, ani komu držet   pěsti, logicky mě kapitola -   obsaďte všechny kanálové   poklopy, zlotřilec na útěku   - musela minout větším   obloukem, než když tomu   nevýraznému brakovému   pisálkovi oddělali jediného   fanouška... Ocením ještě   úplný závěr, který si   možná zapamatuji na stejně   dlouho, jako Callowayův   ocupkovaný kabát. A jo, co   ta hudba? Tak ta by si   určitě zasloužila lepší   kulisu.

Poctivá práce
Dokonalý scénář,   skuteční herci, věrohodné   výkony. Člověk si jen   uvědomuje, kam uhnula   současná kinematografie.

Nádhera !!! Graham Greene tak   nějak (vždy) donutí   člověka k zamyšlení,   jestli je větší chyba být   zadobře s těmi nesprávnými   lidmi a nebo být v konfliktu   s těmi „správnými“ A   jestli toho o kom si myslíme,   že ho známe máme i poznat,   protože ... „Člověk se   nezmění jen proto, že se o   něm dozvíte víc.“ Graham   Greene se prostě ve všem   nimrá. A já to jeho   nimrání ... zbožňuji !!!   Nádhera, ale to už jsem   říkala, no nevadí ...   nádhera.