Tri dcéry

Setkání dvou světů, komunismu a   křesťanství. Obojí stojí za hovno, jeden   režim totalitní a druhý v podstatě taky. Oba   světy zakazují žít podle jiných pravidel než   těch svých a mezi těmito ideologickými kolesy   se ocitá nebohá řeholnice Klemencia, kterou   jako jednu ze svých třech dcer poslal otec do   kláštera, aby mezi dcery nemusel rozdělovat   majetek, který mu stejně komouši během   kolektivizace sebrali. Otce nakonec   "budovatelé" vyhostili do neznámé   vesnice, která ani neexistuje a on začne hledat   útočiště u svých dcer, které mu však až na   poslední Klemencii neodpustily. On poslal totiž   všechny tři do různých klášterů, aby ani   nemohly být spolu pohromadě. Spolu s ním   odešel i jeho syn, ale ten ho nemůže za jeho   jednání ani vystát a opouští ho. Snímek   nejvíc asi připomíná Noc nevěsty od Karla   Kachyni, kde jsou obě témata podobně   zobrazována, akorát tady se tlačí na pilu   jiným způsobem. Zatímco v Noci nevěsty   komunismus a křesťanství spolu fungovat nemohly   ani náhodou, v Trech dcérách je nakonec   spolupráce možná? Pokrytectví, slabošství a   vychcanost obou komunit zde má zásadní význam.   Baladický nádech filmu dodává rozměr navíc a   minimalistická hudba Ilje Zeljenky, složená   pouze z klarinetu (mimo hudby na slavnosti)   vyprávění zvláštně obohacuje. Velmi vkusně   je použitá stará písnička, kterou zpívá   slaboduchý poskok Janohop a příběhem se   různě prolíná a vykresluje jednotlivé   situace. Je jasné, že Tri dcéry v době   nastupující normalizace putovaly do trezoru.   Štefan Uher byl každopádně jedním z   nejlepších slovenských režisérů a každý   jeho film dýchá jasně rozpoznatelným   autorským rukopisem. Úplně stejně jako třeba   u náš Karel Kachyňa. Ach, to byli aspoň PÁNI   umělci.