Vlastně se nic nestalo

Na poměrně nezáživném   filmu je pozoruhodné, jak   Jana Brejchová v   osmdesátých letech strašně   rychle zestárla. A Tereze   Brodské poměrně dlouho   trvalo, než se vypracovala,   tyhle její začátky jsou   dost nesnesitelný.

Tak tohle fakt nemusím.   Vydržel jsem půl hodiny a   pak jsem to vzdal. Nepostřehl   jsem ani náznak zápletky, a   herci mi přišli jako z   pimprlového divadla.   201109103000/8347/8544

Vlastně se nic nestalo. A   vlastně by se vůbec nic   nestalo, kdybych si tento   snímek odpustil vidět. Tak   špatně provedenej a   zfušovanej film jsem od   Evalda nikdy neviděl. Holt   většina režisérů v   pokročilejším věku   začíná senilnět a vidět   svou vlastní zdegenerovanou   vizi, jak by měl film   vypadat. Byl to jeho poslední   režisérský počin a   premiéry se ani nedožil.   Možná je to způsobeno i   tím, že se k režii kvůli   komoušům dostal až po   sedmnácti letech a takhle to   bohužel dopadlo. Naprosto se   vytratila aura, která dělala   jeho filmy zajímavými a   vždy něčím výjimečnými.   Vůbec bych ani podle   jediného náznaku nepoznal,   že by režie odpovídala   Evaldově duši. Tohle bylo   zdlouhavé tápání, mizerné   a hloupé dialogy, velmi   špatné herecké projevy   všech, i mé milované   Janičky Brejchové (její   pohledy do kamery, patetické   proslovy a moudra ze života,   které se prolínaly mezi   dějem byly jako pěst na   oko). I když Jana Brejchová   je i ve skutečnosti matkou   Terezy Brodské, zde to   působilo, jako by k sobě   vůbec nepatřily. Hudba Jana   Klusáka jako by ani   nevěděla, co a kde má   zrovna hrát. Střihy a   dramaturgie, nástupy nebo   ukončení jednotlivých scén   hrůza. Špatně, všechno   špatně. Jen z úcty k   osobnosti pana Schorma   hodnotím za dvě.