Zabriskie Point

Zajímavý film s hudbou od   Pink Floyd, málo slov,ale   nemám rád takové filmy, kde   lidi bloumají, práce je   nezajímá, koukají, kde co   ukrást a konec se rozplývá   do ztracena, je to vymývání   mozků a s realitou nemá nic   společného...

HUdba Pink Floydů, to byl   zlatý hřeb tohoto filmu,   který byl v podstatě spíše   přešlapováním na místě,   což zřejmě mělo ukázat   jisté dobové hodnoty, stále   drsnějšího společenského   prostředí Spojených   států. Z mého pohledu po   létech, kdy jsem film viděl   poprvé, jsem opravdu ocenil   předvším hudbu PF, která   mi připadala o třídu   lepší, než-li vlastní   filmový příběh.

Zabriskie Point měl být   Antonioniho triumfem   korunujícím jeho metody   práce a potvrzení komerční   úspěšnosti. Byl zamýšlen   jako popis epochy,   provokativní dokument o   politické nespravedlnosti,   společenském boji a   mimořádné kulturní a   morální polaritě ve   společnosti konce 60. let.   Zároveň měl být filmovým   portrétem Ameriky a západní   klultury obecně. Velká   očekávání ze strany MGM   byla vyjádřena i štědře   otevřenou rukou s penězi.   Ale co se mohlo vyvinout   špatným směrem, to se   špatným směrem vyvíjelo a   výroba filmu se stala nejen   Antonioniho noční můrou.   Film měl premiéru v březnu   1970, po dvou náročních   letech, z nichž nejdelší   čas zabralo úmorné   natáčení v pouštních   lokacích Kalifornie. Vyvolalo   vleklou a frustrující válku   mezi Antonionim a MGM, která   se ještě více vyhrotila po   zdlouhamém hledání vhodné   muziky. A místo oslnivého   úspěchu se tvůrci dočkali   jedné z největších   finančních katastrof v   dějinách moderní   kinematografie. Film spolkl   přes 7 milionů dolarů –   téměř pětkrát více než   Zvětšenina, za dobu produkce   se v čele MGM vyměnili tři   její presidenti. Na rozdíl   od Zvětšeniny, která   vynesla přes 20 milionů   dolarů, ZP přinesl zisk   pouhých 900 000 dolarů.   Kritika na filmu roztrhala   vše, co se dalo a stal se   terčem výsměchu a výtek ze   všech kulturních i   politických stran. Kritika   rozcupovala vše od   scénáře, na kterém se v   konečné fázi podílelo pět   autorů; přes výběr   hlavních hrdinů; ploché nic   neříkající zpracování;   chyby ve střihu; stále   omýlané a povrchní   „módní hippie“ dialogy;   sebeospravedlňující, ale   nicneříkají militantní   debaty revoltujících   studentů; až po romantismus   „volné lásky“. Veškeré   metafóry byly buď   nepochopeny, nebo   rozcupovány. Film se stal   absolutním propadákem a   Antonioniho osobní   katastrofou.
Ale nyní   s odstupem času, který   odvál temný oblak debaklu,   můžeme na filmu vidět řadu   překvapujících kvalit.   Mně osobně na filmu   uchvátil nádherný obraz   nehostinné pouště, symbol   zlomu krajiny – Zabriskie   Point v Mrtvém údolí,   Kalifornie, se zlomem v   jednání hrdinů;   bezútěšný obraz   amerického zapadákova, kam   se hrdinka filmu Daria   dostane, a v neposlední   řadě skloubení obrazu a   výborné hudby, jejíž   podstatná část pochází z   dílny Pink Floydů.   Politizující klišé v   úvodu filmu rád odpustím,   nepochopil jsem ale jednání   hlavního hrdiny, ke kterému   podle mého názoru v   podstatě neměl důvod.   Necháme-li ale všechny tyto   nelogičnosti stranou a   oddáme se jen obrazovému   vjemu s výborně zvolenou   muzikou, získáme nevšední   zážitek.
K filmu byl   vydán i skvělý soundtrek.

Je smutné, že pověstný   pouštní sex mi nepřipadal   nijak vzrušující a místo   erotična mě spíš   zaměstnávaly otázky, kam   všude by se ten písek mohl,   ehm, dostat a zdali by se   dlouhé vlasy vyválené v   tomhle prachu daly někdy   ještě rozčesat. Taky mě   rozptylovalo, že hlavní   hrdina měl krásně chlupaté   ruce a k nim nepatřičně až   ohavně chlupaté nohy. Tak   tohle se mi honilo hlavou při   (prý) erotické scéně,   která tolik pobouřila   puritánskou Ameriku a nejen   jí...
P.S.: A má   sestra, kterou jsem zadara   vytáhla do kina, byla   protivná hned na začátku   ... prý : „Hádat se   revolucionáři ještě o pár   minut déle, nechala bych tě   v kině a odešla bych s   parádní migrénou.“   Mimochodem sex jí taky moc   nebral, ale vysvětlila mi ty   chlupaté nohy, takže nebyl   to rozhodně ztracený čas a   ve vestibulu jsme dostaly   zadarmo ještě dezert s   názvem DeSert :-).

Dark Star 1
Zabriskie Point (1970) je v   poradí druhým z troch   anglicky hovoriacich diel   Michelangela Antonioniho   natočených pre M-G-M. Po   veľkom úspechu Zväčšeniny   (1966), odohrávajúcej sa v   prostredí swingujúceho   Londýna, mu producent Carlo   Ponti navrhol natočiť film o   Japonsku. Michelangelo letel   do Tokya cez USA. Po krátkom   čase strávenom v krajine   vychádzajúceho slnka sa   rozhodol vrátiť späť do   Spojených štátov,   samozrejme s kamerou v ruke.   Táto krajina ho nesmierne   zaujala v pozitívnom i   negatívnom zmysle. Počas   svojho cestovania si získal   priateľov medzi vrchnými   členmi radikálneho   černošského hnutia Čierni   Panteri; bol účastníkom   študentských   demonštrácií, kde zočil   akej brutality sa   dopúšťajú policajné   jednotky na rebelantskej   inteligencii. Dokonca sa   dopočul o jednom   „hippíkovi“, čo si   prenajal lietadlo, pomaľoval   ho heslami o láske, mieri,   vojne a spokojne odletel.   Všetky zážitky si počas   ciest zapisoval, a tak vznikol   námet na film Zabriskie   Point. (Zabriskie Point je   názov vrcholu v Death Valley   National Parku na okraji   Funeral Mountains.)
Michelangelo tu v plnej   miere aplikoval svoj štýl   založený na improvizácii,   častých zmenách pri tvorbe   scenára i zmenách pri   natáčaní jednotlivých   scén podľa momentálnych   nápadov či inšpirácií.   Až na niekoľkých   talianskych členov štábu,   neboli rutinéri z Hollywoodu   na takýto druh práce vôbec   zvyknutý, čo ich často   privádzalo do rozpakov   vedúcim až k averzii. 58   ročný režisér bol na   vrchole svojich síl.
Zabriskie Point vybočuje   z dovtedajšej Antonioniovej   tvorby, pretože je výrazne   lyricky štylizovaný.   Lyrickému ladeniu sa   podriaďuje hlavne vedenie   kamery, ktorá políčko po   políčku vytvára špičkové   fotografie (viď napr. scénu   s lietadlom). Časté letecké   zábery či veľké celky   prírody vyjadrujú obrovský   záujem a režisérov úžas   nad fotogenickým a   výtvarným potenciálom   americkej krajiny. Dej filmu   je zasadený do Los Angeles,   Arizony a Death Valley.   Krajina tu vystupuje v oveľa   podstatnejšej miere ako   napríklad v Červenej   pustatine, Výkriku či   Zväčšenine. Púšť splýva   s postavami a stáva sa jednou   z hlavných predstaviteliek.   Nekonečná púšť, schopná   všetko ukryť, na všetko   zabudnúť, od všetkého   uniknúť... „Místa jsou   vždycky důležitá, ale   příběh Zvětšeniny by se   mohl odehrávat kdekoliv,   zatímco Zabriskie Point je   film o USA. Pravou hrdinkou   filmu je Amerika. Postavy jsou   jen záminka… Zvětšeninu   jsem v přípravném stádiu   začal tvořit mimo Anglii a   teprve tam jsem našel náplň   pro své téma, kdežto   Zabriskie Point vznikl přímo   a celý v USA, byl vlastně   vytvářen den po dni, tak jak   jsem se setkával s různými   událostmi a lidskými osudy.   Utvářel se tedy bez   dlouhých příprav.“
Podobne ako sa mu vo   Zväčšenine podarilo   zachytiť ducha mladého   swingujúceho Londýna, tak i   tu predložil obraz mladého   amerického ducha   protestujúceho proti   establishmentu. Obdobie   Studenej vojny vedúce ku   militantnej intervencii vo   Vietname; konzervatívne   sociálne a politické normy   presahujúce z päťdesiatych   rokov... Antonioni diváka   hneď v úvode uvádza do deja   politickej debaty   revolucionárskej mládeže,   ktorá už viac nedokáže   trpieť militantné výpady   vlastnej krajiny. Exportná   vojnová politika presiakla i   vnútroštátne, keď vláda   nedokázala upustiť ani od   militantných zásahov v srdci   krajiny. Obdobie vzniku Novej   ľavice, Anti-vojnového   hnutia, Hnutia slobodného   vyjadrovania (vychádzalo z   Hnutia ľudských práv) i   Hnutia za práva žien   prinášalo obrovské zmeny,   len ťažko pochopiteľné pre   vládu, ktorá sa silou mocou   snažila stlmiť akékoľvek   náznaky namierené proti nej.   Režisér oproti predošlému   dielu, kde vystupoval len v   polohe pozorovateľa, prijíma   stanovisko kritika a obhajcu   nových spoločenských   tendencií. Rozpracúva tu i   veľmi vážnu problematiku   rasových vzťahov a   celkového medzi rasového   napätia. To kontrastne   zachytáva i oko kamery, keď   popri lyrických obrázkoch   nikdy nekončiacej krajiny   ukazuje realistické obrázky   ghetta, hraničných oblastí   a spustošené miesta, kde sa   potulujú maloletí   výtržníci.
Michelangelo vedie súboj   s večne idealizovaným,   materialistickým princípom   amerického sna. Všetci   zabúdajú na skutočné   hodnoty a nechávajú sa   strhávať obrovskými   reklamnými šotmi a   reklamnými bilboardami,   ktoré im sľubujú úspech a   blahobyt, samozrejme   zakladajúci si na dostatku   materiálneho a peňažného   imania. Parodizovaný   reklamný šot v televízii,   obrovské logá a bilboardy   hovoria o úplnom pohltení   ľudských bytostí   značkovými produktmi.   Konzumná spoločnosť,   topiaca sa vo vlastnom vedomí   nikdy nekončiacej túžby po   americkom sne, stráca   vlastnú tvár. Ostáva po nej   už iba skreslený portrét   zdanlivej dokonalosti.   Antonioni hovorí o jej   rozpade, o prílišnej   komerčnosti i konzume.   Takýto v skutku radikálny   postoj nakoniec zapríčinil   obrovský komerčný   neúspech, pričom išlo o   jeho prvý v kariére.   „Dokonalosť sama“ sa   predsa nechcela pozerať na   svoje negatívne stránky a   nepripustila existenciu   polarity.