Zlatá reneta

Neprožil jsem ani válku ani jsem nezažil   komunisty v produktivním věku, přesto občas   mívám podobně depresivní životní pocit jako   hlavní hrdina filmu. Myslím, že za ten   nepříjemný ponor na dno duše by se nemusel   stydět ani Ingmar Bergman.

Otakaru Vávrovi se stal po režijní stránce   takřka zázrak. Zfilmovat tak složitý a   těžkopádný příběh Františka Hrubína o   stárnoucím muži snažícího se beznadějně   vyrovnat se svým životem a dávnými osudy   chtělo nejen ohromné úsilí, ale i patřičné   pochopení literární látky a hlavně vizi jak   to celé převést do obrazu filmu. Spolupráce   režiséra se samotným autorem tomu dosti   ulehčilo a tak po vzájemných radách byl   natočen tak hluboký psychologicky temný film,   že temnější snad už být ani nemohl. Povedlo   se zde vstoupit do mysli člověka tak   ušlechtile, až jde z toho strach. Mistrovský a   nikým jiným neopakovatelný herecký výkon   Karla Högera dodal postavě svoji patřičnou   sílu a tak ve spojení s povedenou kamerou,   vizualizací a psychologicky temnou hudbou vznikl   snímek jaký nemá obdoby. Jeho ocenění je tedy   zasloužené a pro mladé tvůrce by mohl sloužit   jako názorný příklad takovéto tvorby.

Tohle není film pro kdejakého konzumenta.   Osloví asi jen malou, úzce vyhraněnou skupinu   diváků, kteří poznají, o čem je. Pak budou   do sebe všechny scény zapadat. Na takový film   se musíte podívat za určitých podmínek,   určité situace a stavu vědomí, majíce   určité životní zkušenosti a prožitky za   sebou. V žádném případě nejde o komerční   film, který si klade za cíl pobavit co   největší skupinu diváků, dosáhnout   maximální zisk a návštěvnost, čímž má   velmi malou šanci uspět mezi ostatními.   Vynikající zvuk a hudba, herecký koncert Karla   Högera, krásné prostředí a citlivě   neuspěchané jednotlivé scény, které v   černobílém provedení, jenž výrazně   umocňuje celkový dojem, dávají maximalní   možnost přemýšlet nejen o filmu, ale i o   sobě. Pro mě je film výborný, ale obávám se   ho jen tak někomu doporučit.

Film jsem viděl jednou, a již se k němu   nemusím vracet, ikdyž je film s mnoha   oceněním, já jsem děj nepochopil a tož, se mi   tedy ani nelíbil. Höger může dělat co chce,   ale film je jenom asi pro inteligenty...

Zlatá reneta
Teď budu vypadat jako úplný barbar, ale mě se   Zlatá reneta téměř vůbec nelíbila. Jediný   důvod, proč jsem ji shlédl až do konce byl   ten, protože dle mého názoru si Otakar Vávra   zaslouží nějakou pozornost a každý filmový   fajnšmejkr (za kterého se já považuji) by měl   znát jeho díla.
Zlatá reneta je prózou od   Františka Hrubína, jednoho z našich velikánů   dvacátého století. A přesto že se jednalo o   prózu, mátla mě tam přehršel básnických   obratů, které jsem vůbec nedokázal pochopit.   Navíc časté flashbacky mi děj zamotaly   úplně. Je to škoda, ale kdybych si nepřečetl   obsah filmu, vůbec bych ani netušil, oč se   jedná.
Příště, až budu sledovat nějaký   Vávrův film, třeba slavnou "Romanci pro   křídlovku", budu se snažit pekelně se   soustředit, aby mi neunikl jediný detail. Teď   se tedy milovníkům této tvorby omlouvám ze   velmi nízké hodnocení, bohužel jsem se snažil   hledat pozitiva kde to šlo, ale téměř žádná   jsem nenašel. Ale jak už jsem psal, slibuji, že   příští film budu dávat mnohem mnohem víc   pozor...