Možná už jste si někde   dali pralinku z nejlepší   belgické čokolády, ovčí   sýr co vygraduje na jazyku   jenom s tím správným druhem   vína, nebo nezopakovatelný   pivní speciál; něco co vám   uvízne a za pár let se   vynoří z hluboké paměti   chuťových buněk. Ptáte se,   tenkrát před lety, ta chuť,   jako láska na půl dne,   magická ale prchavá, s   úsvitem přišlo zapomnění,   co to bylo? Jak se to   jmenovalo?
Chtěl bych   znovu ochutnat, kde to   tenkrát bylo?

Tak jestli zapomenete   jméno, příběh, snad zbude   ta chuť. Musel jsem jí po   shlédnutí nějakou dobu   nechat dozrát, ale nakonec ke   mně přišla.

Nejdřív jsem se ale   horkotěžko musel vzdát   kanonizovaného   zaškrtávacího seznamu   bezpodmínečných atributů   trháků z dílen   hollywoodských pásových   hitmakerů, bez boje to   nebylo, přivřet oči a   nechat unášet, směr   Laputa.

O čem   to vlastně je?
O   zbytečnosti této otázky, o   tom, že vše nemusí být o   něčem, podle něčeho nebo   někoho.
Nechat, být,   žít. Být je víc než být   kým, žít je víc než žít   jak.