Anna proletářka

Chci se vymezit proti názoru,   že film hodnotím jen podle   názvu. Viděl jsem film asi   tak 6x až 10x. V dobách   reálného socialismu a když   se blížilo výročí   únorových událostí, si   vždy ČT našla místo. V té   době jsem žil téměř 40   let, ale nehodlám se s nikým   dohadovat, když budu tvrdit,   že dnešní život se nedá   srovnat s dobou vlády   komoušů, kteří mysleli jen   na sebe a kdo netáhl s nimi,   dostal se na vedlejší kolej.   Mám svoje osobní zkušenosti   s STB a jejich jednáním a   vyhrožováním. Samozřejmě   Josef Bek a Marie Tomášová   v hlavních rolích   odvádějí dobrou práci, oba   patří k mým   nejoblíbenějším, ale   nemohu zkousnout ideu   příběhu. Život za první   republiky je ve filmu podán   jenom z pohledu autora románu   Olbrachta a režiséra -   bolševika Karla Steklého.

Podíval jsem se po mnoha   letech na film a musím uznat,   že herecké výkony Josefa   Beka, Jany Dítětové i   dokonce Libuše Pospíšilové   jsou obdivuhodné + velké   davové scény, které se   určitě netočily, že   zaměstnanci z podniků museli   povinně se zůčastnit   filmování...

Hrozné, bezdějové,   statické, když to vypukne,   tak film končí. Nikdy více.   Takovéto agitky nebrat ani   náhodou.

Názor na tento film může   být různý, ale je   zajímavý, protože je   současně svědectvím doby a   též režijních a hereckých   schopností, jinak   uznávaných uměleckých   individualit.

Dle mého názoru, ti, kteří   film hodnotili,jej mnozí   známkovali jen podle názvu   :o), a zřejmě jej neviděli.   I když je opravdu hodně   poplatný době po válce -   přesto má v sobě i hodně   pravdy, a při jeho   sledování zjistíte, že se   až tak moc v některých   věcech nezměnilo. Navíc je   film dobře herecky obsazen, a   tak ho i přes jeho vysoce   politické zaměření beru   jako ztvárnění románu   Ivana Olbrachta, a vidím v   něm poměrně často odraz   dnešní doby....MHCB

Román Anna Proletářka byl   napsán v roce 1928. Jeho   filmová podoba vznikala v   roce 1952. Tedy film vznikl s   odstupem bezmála 25 let.   Filmová interpretace   příběhu románu je určitě   jiná, než autor zamýšlel.   My dnes máme opět jiné   životní zkušenosti, než   měli filmová tvůrci či i   filmoví hrdinové. Film je   téměř karikaturou   dělnického boje za   spravedlnost. Dnes už snímek   vnímáme jako něco   ironického. Tak může být   vnímán i náš současný   život za padesát let.
Film se snažím hodnotit   z více hledisek. Ke kladům   patří jistě výprava a   herecké obsazení. Film jinak   pokládám za spíše hloupý,   ale rozumím tomu, proč   vznikl.

Zfilmovaný román   literárního autora Ivana   Olbrachta je vlivem kruté   stalinistické doby spíše   terčem nenávisti, ale dá se   říct, že z uměleckého   hlediska neoprávněně,   neboť se dějově nejedná o   nic jiného, než touze   obyčejných lidí po lepším   životě, za který se   rozhodli uspořádat revoluci.   Za půl století se tak dělo   opět a to pod názvem   Sametová revoluce. Před   bolševickou revolucí to bylo   národní obrození. V tomto   příběhu je vznesena   nafrněnost a nenávist   buržoazní společnosti k   obyčejným lidem, kterým už   ale došla trpělivost. A jak   se dobově uvádí, tímto   příběhem vstoupil do   povědomí nový hrdina.   Dělník, bojující za   socialistické ideály. Ano.   Za socialistické. Ne   stalinistické, s čímž si   to mnohý spojuje. Ivan   Olbracht jako ukázku   dělnického utrpení použil   venkovskou dívku, která   přijela do Prahy se živit   jako služebná právě do   buržoazní rodiny. A zle se   jí vedlo. Ale ještě   předtím se seznámila se   slévačem, což byl právě   onen dělnický symbol, který   se za ní postavil. Ve své   podstatě nic víc, nic míň.   Dějově tu máme obě strany   barikády a jak se vše   politicky vyvíjí, až do   vypuknutí oné revoluce.   Příběh je samozřejmě   fikce, ale poukazuje na obraz   doby. Boj za lepší zítřky,   ve které každý věřil.   Proto je hlavní postava   dělníka stále usměvavá.   Jednou větou se tedy jedná o   politický ideový snímek   pojednávající o   příčinách a důsledcích   přes vývoj až po   vyvrcholení. Závěrečná   scéna už byl typický   politický obraz spokojenosti   v komunistické éře, který   se používal hojně. Marie   Tomášová, u které se   jednalo o první filmovou   roli, a již zkušený Josef   Bek v hlavních rolích   předvedli co měli a to pro   daný účel stačilo. O   politických dvacátých   letech stranickýma očima   samozřejmě postupně vzniklo   snímků více, které však   upadly v zapomnění. V   povědomí zůstal jen   ´Dvacátý devátý´ (1974).

na svou dobu i z odstupem   let od knihy a dobu vzniku   dost dobré změřeno na   pracující lid vcelku to   ušlo sic kino ze školou

Anna proletářka (1952)
Skvělý a pravdivý film s   úžasným Josefem Bekem v   hlavní roli! Jasně v tom   vidím obraz dnešní doby,   chování mocenských   špiček, jejich   přisluhovačů a jiných   vykořisťovatelů (jeden   příklad z mnoha viz.   novodobé otroctví)!

Před mnoha lety povinně,dnes   spíše ze zvědavosti   skoukaný filmík,který jsem   ,jako dítě školou povinné,   dost dobře ani nemohla   pochopit.Pokud si odmyslíme   politické pindy,takje to   normální filmík pro   pamětníky.(MIMOCHODEM-NĚKTE   RÉ SLOVNÍ PERLY SEDÍ I NA   DNEŠNÍ DOBU- jako ty ve vile   dr.Kramáře-"To je v   pořádku.Cesta k srdci vede   žaludkem.Dejte jim   peníze,vily,auta,posaďte je   do správních rad,nechte je   zbohatnout a ona se jim ta   socializace sama vypaří z   hlavy".Cosi povědomého   s dnešní dobou na mne   dýchlo po těchto slovech a   zcela určitě nelze tendle   filmík zařadit do odpadu.V   roce 1952,kdy vznikl, herci   vskutku perfektně předvedli   nadšení lidu z roku   1920.Kdyby tito lidé tušili   co z toho jejich nadšení   vznikne-ale to dnes už   netřeba komentovat.