Babička

Uplynulo skoro dvacet roků, co naši filmaři se po druhé odvážili převést krásu stěžejního díla Boženy Němcové v řeč pohyblivých a tentokrát již mluvících obrazů. První filmovou "Babičkou" byla u nás Ludmila Inemannová a jména, která se vedle ní ve filmu objevila, patřila již skoro všechna jen dějinám českého filmu. V novém zpracování přistoupili všichni spolupracovníci, umělecký poradce Karel Hašler, režisér František Čáp, představitelé všech úloh, kameraman Degl, skladatel Jiří Fiala k dílu se zřejmou láskou, úctou a náležitou pietou, vědomí si obtíží své práce. Tyto byly především v tom, že "Babička" je literárně dílo nefilmové, bez dramatického napětí a vzestupu, prostě řada obrazů ze života českého venkova, jak se vytvářel v ročním koloběhu a během několika let kolem ústřední postavy babiččiny, jejíž dobrota, mírnost, životní moudrost je sledovala a někdy i do nich zasahovala.

Tak zůstalo i ve filmovém zpracování toto dějové pásmo rozmanitých příběhů, zhuštěné ovšem tak, aby v jejich ústředí se stále objevovala babiččina postava, takže většina osob byla povahově jen naznačena, nebo se dějem jen tak mihne, nebo se některé ztratily vůbec,protože by se jimi film příliš rozrostl do délky. Ale co zůstalo z děje, z osobních osudů, z pohledů na jejich dějiště, podává krásně spjatý, souvislý obraz, dost rušný, aby mohl být filmový. Přispívá k tomu i oživená historie Viktorky, z minulosti vypravováním myslivcovým vyvolaná a filmovými obrazy, většinou němě ilustrovaná.

Z hereckých postav přirozeně nejvíc upoutává Terezie Brzková v titulní úloze. Vytvořila postavu blízkou našim představám, i když jim plně neodpovídající: je laskavá, mírná, pracovitá, rozsévající dobro, usměvavá i soucitná, ale - venkovská stará žena s tolika životními zkušenostmi, odchovaná prací a pro práci žijící, byla sotva tak měkká, tak pathetická v rozdávání svých rad a poučení. Zato malým zázrakem byla představitelka Barunky Nataša Tanská, děvčátko ze Zlína, krásného zjevu, opravdu s nebem v očích, kouzelná ve své zřetelné výslovnosti, herecky dětsky přirozená a dojímavá, přitom s vážnými okamžiky jakoby zahleděná do budoucnosti. Také ostatní děti byly dobře vybrány a pozornému divákovi jistě neunikla herecká přítomnost naší milé Helenky Růžičkové.

Režií byla drobotina dobře vedena a do filmu scény s dětmi vznášely hodně života a přirozeného ruchu a hemžení. Viktorku hrála Jiřina Štěpničková, lepší jako "uhranuté", náhle a prudce zamilované děvče, než jako šílená nešťastnice, na jejímž zjevu nadto patnáct roků života v lesích a v utrpení přešlo zjevně bez výraznějších stop. Marie Glázrová byla důstojnou, blahosklonnou kněžnou, proti skutečnosti - kněžna byla jen o jedenáct roků mladší než babička - zjev příliš mladistvý, v komtese Hortensii se představila líbezná Nora Cífková, z dalších herců jmenujme Světlu Svozilovou jako Barunčinu maminku, Božena Šustrová jako Kristla, Gustav Nezval jako černý myslivec, Karel Třešňák jako pan Prošek, Theodor Pištěk jako pan otec. Jaroslav Průcha si zahrál riesenburského myslivce.

Z hromadných scén nejzdařilejší byl obžínkový průvod se závěrem na zámku. Ke kladům filmu samozřejmě patřila i kamera Karla Degla, který zachytil krásu i náladu české krajiny v ratibořském údolí, což pro diváka v době německé okupace muselo být vnímáno jako povzbudivé pohlazení.

Proškovy děti netrpělivě očekávají příjezd své babičky na Staré bělidlo. Po selsku ustrojená žena si je hned získá laskavostí a moudrostí. Stejně snadno naváže vztah se sousedy, kteří se jí záhy začnou svěřovat se svými bolestmi. Nejvíce starou ženu dojme příběh šílené Viktorky, jež se jako dívka zamilovala do myslivce, odešla s ním a snad šťastně žila. Muž však na vojně padl a ona se vrátila do rodné vsi. Nedokázala už ale žít mezi lidmi, bloudila po lesích, až ji jednou za bouřky zabil padající strom. Této nešťastnici už babička nemohla pomoci. Je tu však Kristla a její Jakub, který má odejít na čtrnáct let na vojnu, a pak kněžnina schovanka Hortensie, která se trápí pro lásku k malíři. Když si babička získá náklonnost paní kněžny, přimluví se za mladé dvojice a také získá místo pro chudáka Kudrnu. Babička umírá a má jediné přání - vidět Barunku, kterou si nejvíce oblíbila. Dívka je nyní ve Vídni, ale přijede domů včas, aby se s babičkou rozloučila.
Český hraný film 1898 - 1970

Babička Boženy Němcové české filmaře přilákala už čtyřikrát. Za nejzdařilejší z adaptací se považuje ta od Františka Čápa, která zároveň patří mezi nejvýznamnější filmová díla domácí (nejen) protektorátní kinematografie. Babička reprezentuje v první, české linii Čápovy tvorby skupinu děl vycházejících z klasické literatury. Postava uvážlivé stařenky se v naší kulturní tradici stala ztělesněním laskavosti, moudrosti a mravnosti. Díky tomu román jedné z ikon národního obrození Boženy Němcové představoval vhodnou látku pro připomenutí v době protektorátu. Úspěšné zpracování si vysloužilo status národního filmu, jenž posiloval češství v těžkých dobách německé okupace. Stylizované obrazy české krajiny umocňovaly obdiv k jejím krásám.

Epizody z literární předlohy tu Čáp spojil do kompaktnějšího celku, který jako by časově zaujímal podstatně kratší, snad jen několikaměsíční období. Celý příběh propojuje postava babičky, jež ovlivňuje nejen svá vnoučata, ale i další lidi ze svého okolí, šlechtu nevyjímaje.

Představitelka titulní hrdinky Terezie Brzková do českého filmu pronikla až za protektorátu. Babička představuje její teprve třetí, zato však nejslavnější roli. Ikonické postavě z nejklasičtějšího českého románu dala podobu, která je dodnes považována za nejpovedenější. Barunka zůstala zase nejslavnější rolí debutantky Nataši Tanské, která se později ve filmu objevovala jen výjimečně.

Vedle dvou neznámých tváří zazářily ve filmové Babičce hned tři velké hvězdy české kinematografie a Čápovi oblíbenci. V menších rolích se tu poprvé vedle sebe objevily Marie Glázrová a Jiřina Štěpničková, které později ztvárnily titulní ženské úlohy ve dvou dalších režisérových protektorátních snímcích − Tanečnice (1943) a Děvčica z Beskyd (1944). V Babičce na sebe Štěpničková upozornila jako uhranutá Viktorka, v roli jejího nápadníka okouzlil charizmatický Gustav Nezval.

Marie Barešová
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

Na Starém Bělidle se děti pana Proška konečně dočkají příjezdu své babičky, kterou dosud nepoznaly. Stařenka si je okamžitě získá laskavostí a moudrostí a stejně snadno naváže vztah také se sousedy, kteří se jí záhy začnou svěřovat se svými bolestmi. Hluboce ji dojme příběh šílené Viktorky, která se zamilovala do černého myslivce, odešla s ním a snad i nějaký čas šťastně žila. Jenže pak muž padl ve válce a ona se vrátila do rodné vsi. Nedokázala už ale žít mezi lidmi, bloudila po lesích, kde ji jednou za bouřky zabil padající strom. Žijí tu také Kristla a její Jakub, který má odejít na čtrnáct let na vojnu. Těm babička na rozdíl od Viktorky dokáže pomoci, když svou upřímností, laskavostí a životní moudrostí získá náklonnost samotné paní kněžny. Přimluví se za štěstí mladé dvojice, získá místo pro chudáka Kudrnu, a dokonce pomůže ke štěstí i kněžnině schovance Hortensii, která se trápí pro lásku k chudému malíři.

Zdroj: Nova

Dětství ve vzpomínkách Boženy Němcové.

Po němém filmu z roku 1921 a Moskalykově čtyřdílném televizním zpracování z roku 1971 (v kinech byl uveden ve dvou samostatných částech) patří Čápova verze mezi jednoznačně nejoblíbenější a nejpodařenější. Pečlivě připravovaný přepis obrazů venkovského života, inspirovaný vzpomínkami Boženy Němcové, vyšel vstříc obecné představě o vizuální podobě národní klasiky. Výtvarné řešení se opírá o populární ilustrace Adolfa Kašpara. Téměř ideální je i obsazení všech rolí. Nenechte si ujít setkání s Ratibořickým údolím, Starým bělidlem, Barunkou, Viktorkou, kněžnou i komtesou Hortensií.

Zdroj: FTV Prima

Původně měl v roce 1940 natočit přepis Babičky divadelní režisér Jiří Frejka se slavnou tragédkou ND Leopoldou Dostalovou v hlavní roli. Ale vedení Lucernafilmu přihlédlo k hlasům fašistického tisku, který Frejku hrubě osočil, a svěřilo tento film méně problematickému Františkovi Čápovi. Ten přistoupil k předloze velmi pietně a natočil v r.1940 její filmovou ilustraci, inspirovanou obrazy Adolfa Kašpara s nejoblíbenějšího knižního vydání. Titulní roli v ní vytvořila tehdy málo známá divadelní herečka na odpočinku Terezie Brzková, Barunku hrála mladičká Nataša Tanská, dnes spisovatelka a scénáristka. Film měl v kinech obrovský ohlas, jeho vlastenecké vyznění významně povzbuzovalo národní cítění v nejtěžším období našich dějin.