Control

Control
Hned na začátek musím přiznat, že jediné co   jsem o skupině Joy Division věděl před   shlédnutím filmu, byly asi tři songy   (maximálně, ty co občas zahrají v rádiu) a   to, jak skončil jejich frontman. Víc ani ťuk.   Co stálo na pozadí? O čem vlastně ta jejich   muzika je? Proč všechno zní tak depresivně?   Tohle všechno, včetně objasnění jak vznikl   asi jejich největší hit She's lost control,   snímek Control ukazuje. Chvílemi to bylo sice   už moc zdlouhavé, na druhou stranu, každý   moment té podivné nálady tam určitě patřil.   K doplnění atmosféry jsem film sledoval ve   filmovém klubu, který oraganizuje jeden   undergroundový klub, a vyrazil jsem na něj s   kamarádem, hudebníkem, skladatelem, mimo jiné   trpícím schyzofrenií. Deprese, kterou dostal   on, zvláště poté, co jsem mu řekl že jeho   život mi dost připomíná Iana Curtise, byla   ještě větší než za celé dvě hodiny. Takže   podobně jako v této biografii, i v jeho životě   nesmíme zapomínat na jeho družku, ženu, která   vlastně všechnu tu bolest musí nést také v   sobě a přitom je tak opomíjená...

Já prostě nevim co na tohle říct…Neni tu   zrovna moc optimistickejch scén...celý je to   takový posmutnělý a ke konci i notně   depresivní dílko o krátký kariéře   nastupující hvězdy.Ten týpek to prostě   nezvlád.On to nemoh zvládnout.Jeho svět byla   jedna velká deprese, která trvala možná   celých 23let jeho života...Jeho okolí to s nim   rozhodně nemělo jednoduchý...přitom se nedá   říct, že by byl zlej...on byl prostě   jinej...zvláštní...totálně se nehodící   nejen pro hudební kariéru, ale zřejmě vůbec   pro život na týhletý planetě...a to sem si o   sobě myslel kdovíjak nejsem divnej:-D
Nemůžu   nezmínit herce - Sam Riley předved skutečně   famózní výkon, stejně jako Samantha   Morton.Docela příjemně mě překvapila i   samotná hudba Joy Division, kerá stojí za   poslech, přitom předtim sem o jejich existenci   neměl ponětí...Nevim, rozhodně to nejni film   na jedno podívání, určitě sem ho neviděl   naposled...Hodnocení pro mě byl hodně velkej   boj, je dost možná že ho časem zmněnim, sám   nevim co si mám o tomhle dílku myslet...Fakt   síla.

Jako dlouhodobý fanoušek a obdivovatel Joy   Division musím v první řadě vyzdvihnout výkon   Sama Rileyho, který dokonale okopíroval nejen   Curtisovy pohyby a vytřeštěný výraz na   pódiu, ale i jeho zpěv. Klobouk dolů, iluze   byla dokonalá. Dál už je to ale   problematičtější. Vím, jaké problémy Curtis   měl, jakou nemocí trpěl, jaké deprese míval a   otiskoval do svých textů, i to, že se vším se   musel prát sám, ve své "izolaci",   uvnitř své hlavy. Od tohoto filmu jsem ale   očekával, že mi to nejen biograficky   předestře, ale hlavně dá pocítit. Jenže to   se nestalo. Všechno tak nějak klouže po   povrchu, do hlubin Curtisovy neschopnosti porovnat   se s životem a jeho běžnými problémy, se   nedostaneme. A to platí i o dobové atmosféře,   která je tu jen zlehka načrtnutá. Černobílá   stylizace je fajn, vlastně si ani barevný film o   Joy Division neumím představit. Snahu a oddanost   věci taky oceňuju. Ale čekal jsem větší   ponor, jasnější odraz Curtisových textů v   jeho osobnosti. Nicméně nevylučuju, že někdy   v budoucnu hodnocení zvednu. Třeba byla ta chyba   ve mně.

Zbytečně použitá černobílá barva o kapele,   o které si nemyslím, že by byla nějak   geniální(ani Curtis). Ano, měl psycho texty,   ale hudba je hrozně jednoduchá. Poměrně   jednoduchý příběh plný neoriginálních   věcí. Člověk má pocit, že všechno, co je v   kontrolu, už někdy někde viděl. A líp.

Ano, opravdu depresivní. Černobílé ladění se   skvěle hodí k vykreslení Curtisovy choré   mysli. Ovšem nebyla jsem uspokojena. Hudba se tu   řešila jen jaksi okrajově. A o tu mi šlo   především, víc než o to, že se jeden   depresivní mladík nedokáže rozhodnou mezi   manželkou a milenkou. No jo, byl sakra geniální   ten Ian Curtis, ale byl to sráč, nedokázal   vyřešit sebemenší problém a radši se   oběsil...ovšem u Atmosphere mě při každém   dalším poslechu také přepadají myšlenky na   provaz ...

Pusobiva cernobila kamera dokonale vystihuje dusi   Iana Curtise, frontamna Joy Division. Clovek se   pak na jejich hudbu diva ponekud jinak.

Vyjádření k tomuto filmu muselo prostě   dozrát. Bezprostředně po dosledování trval   onen dojem. Pak jsem si řekl, že snad na filmu   ani nic tak úžasného nebylo, ovšem teď, s   odstupem času jedné noci si uvědomuji, že   bylo, že každá scéna vystřižená jako   snímek, počínaje držením za ruce za zády   přítele, kráčení podel bezútěšných   cihlových zdí, po ulici a na jevišti, že to   vše je jedno velké pochmurné audiovizuální   představení. Příběh Iana Curtise není nám   pak ani tolik vzdálen - možná je svým   způsobem v každém z nás, jen my nezáříme   tak jasně a možná budeme tedy zářit   déle...

EDIT: Dodatečně zvedám na hodnocení   takřka nejvyšší. Když se na konci filmu   Control kouří sytým dýmem z komínu   krematoria, kamera snímá pustinu a začne hrát   Atmosphere... Ještě jsem asi neviděl nic   depresivnějšího.

@ Kulky: Rekviem jsem právě   zhlédl a svůj verdikt neměním (viz můj koment   u toho filmu). Na každého asi působí   depresivně něco jiného.

Ponurý, smutný, černobílý, realistický a   poměrně dobrá muzika, tak bych charakterizoval   tento snímek...