Divnolidi

Chutnalo
Něco vám řeknu. Jak je mým zvykem, filmeček   jsem si pustil k jídlu (měl jsem rybí prsty s   vařeným bramborem a majonézou). A docela jsem   se bavil – ať už netečností znuděné matky,   která snad za celou dobu nepromluvila, anebo   dobře vystiženými upocenými dialogy   dospívajících. Ty mi připomněly léta   prvních lásek: když už se mi tehdá podařilo   vylákat nějaké děvče na rande, šel jsem s   ním také na procházku, jenomže ani né tak z   romantiky, jako kvůli tomu, že jsem neměl   prachy na kavárnu nebo cukrárnu.
Takže mi   vlastně na filmu paradoxně vadila jen skříň   se svým tajemstvím. Asi jsem teda něco   nepochopil, podle mě to i bez ní mohla být   roztomilá etuda o trochu divné rodince. Tím   pádem jsem vstával po titulcích od stolu s   nepříjemným pocitem, že mi něco uniklo... jo,   a jídlo? To mi chutnalo!