Divnolidi

Chutnalo
Něco vám řeknu. Jak je mým   zvykem, filmeček jsem si   pustil k jídlu (měl jsem   rybí prsty s vařeným   bramborem a majonézou). A   docela jsem se bavil – ať   už netečností znuděné   matky, která snad za celou   dobu nepromluvila, anebo   dobře vystiženými   upocenými dialogy   dospívajících. Ty mi   připomněly léta prvních   lásek: když už se mi tehdá   podařilo vylákat nějaké   děvče na rande, šel jsem s   ním také na procházku,   jenomže ani né tak z   romantiky, jako kvůli tomu,   že jsem neměl prachy na   kavárnu nebo cukrárnu.
Takže mi vlastně na   filmu paradoxně vadila jen   skříň se svým tajemstvím.   Asi jsem teda něco   nepochopil, podle mě to i bez   ní mohla být roztomilá   etuda o trochu divné rodince.   Tím pádem jsem vstával po   titulcích od stolu s   nepříjemným pocitem, že mi   něco uniklo... jo, a jídlo?   To mi chutnalo!