"Dovolená na čestné slovo." Za první světové války docházelo k situacím, že při rozkazu k odjezdu na frontu, prosili mnozí vojáci, jejichž bydliště nebylo příliš daleko, o dovolenou. Rádi by se doma rozloučili a od maminek, pokud bylo co, nabrali trochu zásob. K včasnému návratu se veliteli zavázali čestným slovem. Na tento slib je velitel setniny pustil - mnohdy to byla vetší polovina setniny. A to v době tvoření tzv. "zelených kádrů", což byli vojíni, kteří buď zběhli, nebo se nevrátili ke svým vojenským částem třeba ze svých dovolenek. Ti se pak potloukali po lesích a živili se porůznu, třebas pytláctvím atd. Takže: velitel je pustil, protože věřil v c h la p s k é s l o v o.
A nezklamal ho ani jediný. Ne z nějaké věrnosti ke svému praporu, ale pro to chlapské slovo. (Že jich pak pak cestou pár vyskákalo z vagónu a uteklo, to s tím už nemělo co dělat.) Z takového případu tedy v Německu udělali film. Mladý poručík veze oddíl na západní frontu, zastaví se v Berlíně - a to v mužstvu je většina Berlíňanů. Riskne to a dává jim na čestné slovo dovolenou na pět hodin. A příběh filmu pak zachycuje osudy několika z nich: radostné shledání s rodinami a těžké loučení, veselé vybouření s přáteli a bolestné zklamání, politické svody partají - vesměs těžká pokušení pro staré vojáky i pro nováčky. Při tom se nic nezkrášluje: vojáci jsou syti války, po nadšení a důvěře ve vítězství ani stopy. Doma bída pozůstalých, hlad, těžký život a v kontrastu blahobyt keťasů a žvanění demagogů. Ale nad vším vítězí mužné čestné slovo.
Tím se stává tento film vyrobený patrně především pro
Hitlerovi oddané Němce přítomností, s porozuměním pro vedoucí ideu režírovaný
Karlem Ritterem, prostě a lidsky sehraný herci jmen ne příliš známých, mezinárodní všude tam, kde se hodnotí za všech okolností věta tak prostá, i když bohužel ne vždy tak samozřejmá: "Slovo dělá muže". Po stránce technické je zajímavost děje zvýšena střídáním scén různých nálad a vyvrcholením napětí v závěru děje.
