Happy End

POZOR, SPOILER

Jeden z mužů z popravčí čety bere z košíku useknutou mužskou hlavu a dává ji do koše. Tento mrtvý muž je řezník Bedřich Frydrych. Ten je nyní ve vězení a čeká na svou popravu. Předchází tomu soud, kde je obviněn z vraždy své ženy a jejího přítele. On to popírá. Což je dost obtížné, protože byl přichycen i s kufrem s jejími ostatky. On ji totiž Bedřich přistihl.

Do hry tak vstupuje její milenec Jan Ptáček, který se za ní dostavil a nyní se jej paní Julie Frydrychová pokouší ukrýt. Pak řezník zjistí, že má doma dítě. A také ví, že jeho žena je se svým milým u vody. Na koníčcích dojde k menšímu problému s penězi, ale zdá se, že to nevadí. Dítě se zmenšuje a zmenšuje.

Jsme znovu u vody, a to ve třech, řezník s manželkou a pan Ptáček.

Nyní jsme na svatbě Bedřicha Julie. Ta končí katastrofou, totiž autonehodou.

Po několika pokusech o vraždu si Béďa bere domů svou novou známost. A začínají potíže…

Všechno se děje pozpátku: ostří gilotiny se zvedne a odsouzencova hlava opět sedí na krku - tak začíná komedie naruby o řezníkovi, který pomstil manželčinu nevěru. Jen tímto způsobem mohli autoři dojít k žádoucímu šťatnému konci. Zajímavý nápad nestačil na dlouhometrážní komedii. Nejméně zdařilý film režiséra O. Lipského, u diváků prakticky propadl.

Březina Václav/Lexikon českého filmu

První spoluprací režiséra Oldřicha Lipského a scenáristy Miloše Macourka se stala komedie experimentující s vypravěčskou chronologií. Příběh se odvíjí pozpátku, takže protagonista – řezník Bedřich Frydrych (Vladimír Menšík) – obživne poté, co byl odsouzen a popraven za vraždu své nevěrné ženy (Jaroslava Obermaierová). Načež s chutí vypráví divákům historii svého manželského vztahu až k seznámení s půvabnou Julií. Titulní šťastný konec vypadá tak, že Bedřich (který „normálně“ Julii zachránil při požáru) mladou ženu hodí do plamenů a splyne ve finálním polibku s předchozí přítelkyní… Tak radikální pokus o narušení zavedených pravidel vyprávění už Lipský ani Macourek nikdy neopakovali. Motiv „mechanické změny příčinných souvislostí“ nicméně v Lipského filmografii zaznívá v zápletkách filmů Zabil jsem Eisteina, pánové… (1969) a Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974). Komediální efekt způsobuje, že postavy chodí pozpátku a při jídle „zvrací“ potravu a že kojenec zásobuje matku mlékem. To vše na diváka po čase může působit stereotypně – na rozdíl od promluv aktérů, které jsou v obráceném řazení často velmi vtipné. Pozoruhodná na Happy endu ovšem zůstává hlavně základní myšlenka pracující s tím, že zpětným chodem se divák dopracuje ke zcela protikladnému vnímání původního významu: rozřezávaná manželka je „složena“, smrt se jeví jako zrození, pohřeb tchána jako „doručení“ v rakvi… Především se však tragický – a banální – příběh podváděného manžela-vraha mění v nevšední komedii s dobrým koncem. Vnitřní řád vyprávění udržuje Bedřichův naivní komentář, který potvrzuje přirozenost a správnost dění na plátně. Součástí pečlivě promyšlené vizuální stránky Happy endu, která patří k významným dílům legendárního kameramana a trikaře Vladimíra Novotného, je i práce s odkazem němé grotesky. Film se ve své době nesetkal s vstřícným kritickým a diváckým přijetím (měl však dobré ohlasy v dobovém americkém tisku).

Zdroj: NFA