Il tiranno di Siracusa

Il tiranno di Siracusa patří mezi méně známé   filmy žánru „meč a sandále“, navíc se od   svých žánrových souputníků dosti odlišuje.   Standartní antický kus chtěl ohromit,   nadchnout, ať kolosální výpravou, davovými   scénami či velkými bitvami, nejlépe vším   dohromady. Nic z toho se zde ovšem nevyskytuje,   propagační materiály nehorázně lžou.  
Výprava je naopak velmi skromná, studiové   scény jsou provedeny v menších ateliérech, i   syrakuský trůnní sál působí dosti strohým   dojmem, z venkovních staveb je postavena pouze   hradební zeď (nepříliš dlouhá) a jedna,   menší, boční ulička s nízkými domky.   Překvapivě (na tehdejší dobu) je spousta scén   natáčena v málo okoukaných exteriérech (dnes   by asi koně do Karakallových lázní nepustili).   Akční scéna je zde pouze jedna (plus jeden   kratší souboj na konci), kdy je jeden z   hlavních hrdinů zajet po havárii vozu. Toť   vše, ani počet vojáků na plátně nikdy   nepřesáhne tucet.
Herecky je film značně   rozkolísaný, Guy Williams hraje Daimóna s   nonšalantní lehkostí, Don Burnett svého   Fintiáse se stoickou uměřeností, což se dá   říci o dvojici hlavních padouchů, syrakuském   tyranu Dionýsiosovi (Arnoldo Foà) i veliteli   gardy Carisovi (Carlo Giustini), na druhé straně   kreace Osvalda Ruggieriho (Fintiásův švagr) je   vrchol amatérismu, přičemž absolutně   nejstrašnější výkon podává Ilaria Occhini   (Nerissa, Finatiásova choť), jejíž neustálé   hysterické výlevy jsou k nepřežití.  
Nejlepší na celém filmu je, jak jinak,   vynikající hudba A. F. Lavagnina, byť v jeho   filmografii se jedná o lepší nadprůměr.