Il tiranno di Siracusa

Il tiranno di Siracusa patří   mezi méně známé filmy   žánru „meč a sandále“,   navíc se od svých   žánrových souputníků   dosti odlišuje. Standartní   antický kus chtěl ohromit,   nadchnout, ať kolosální   výpravou, davovými scénami   či velkými bitvami, nejlépe   vším dohromady. Nic z toho   se zde ovšem nevyskytuje,   propagační materiály   nehorázně lžou.
Výprava je naopak velmi   skromná, studiové scény   jsou provedeny v menších   ateliérech, i syrakuský   trůnní sál působí dosti   strohým dojmem, z venkovních   staveb je postavena pouze   hradební zeď (nepříliš   dlouhá) a jedna, menší,   boční ulička s nízkými   domky. Překvapivě (na   tehdejší dobu) je spousta   scén natáčena v málo   okoukaných exteriérech (dnes   by asi koně do Karakallových   lázní nepustili). Akční   scéna je zde pouze jedna   (plus jeden kratší souboj na   konci), kdy je jeden z   hlavních hrdinů zajet po   havárii vozu. Toť vše, ani   počet vojáků na plátně   nikdy nepřesáhne tucet.
Herecky je film značně   rozkolísaný, Guy Williams   hraje Daimóna s nonšalantní   lehkostí, Don Burnett svého   Fintiáse se stoickou   uměřeností, což se dá   říci o dvojici hlavních   padouchů, syrakuském tyranu   Dionýsiosovi (Arnoldo Foà) i   veliteli gardy Carisovi (Carlo   Giustini), na druhé straně   kreace Osvalda Ruggieriho   (Fintiásův švagr) je vrchol   amatérismu, přičemž   absolutně nejstrašnější   výkon podává Ilaria Occhini   (Nerissa, Finatiásova choť),   jejíž neustálé hysterické   výlevy jsou k nepřežití.  
Nejlepší na celém   filmu je, jak jinak,   vynikající hudba A. F.   Lavagnina, byť v jeho   filmografii se jedná o   lepší nadprůměr.