Kaidan

Romantické hororové příběhy nejsou ve   světové kinematografii nijak obvyklé. Výsadou   vždy byli hlavně japonské kinematografie,   která je natáčela převážně v období 50. -   60. let a tento snímek je vlastně takovou poctou   tohoto žánru. Není samozřejmě od věci, že   se jedná o příběh duchařský, na který byli   japonští tvůrci vždy machři. Příběh, ať   by se mohlo zdát, není čistě na hororu   stavěný, byť tu takové scény jsou.   Pojednává o skutečné lásce až za hrob a v   tomto případě doslova. Snímek tedy vypráví   milostný příběh obsahující nadpřirozené   prvky. Závěrečná scéna snad ještě nikdy   takto k vidění nebyla. Byť to režíroval Hideo   Nakata, který stojí za snímky jako je Ring či   Temná voda, o jeho typickém budování strachu   nelze v tomto případě uvažovat, byť tu mnohé   náznaky jsou. Příběh je velmi vážný a   silný ve scénáři, ale vlivem místy až   artového pojetí pro leckterého diváka bohužel   nudný. Hideo Nakata se nejvíce vyžil ve   vizuální stránce, kde si dal viditelně velmi   záležet. Co scéna, to živí obraz. Ne,   žádná brutalita a hektolitry krve jako v   západních snímcích se nekoná. Tady jde o   lásku, jen v nezvyklém kabátě.

Nebýt mi ten Šinkiči tak nesympatický,   hodnotila bych i lépe. Kaidan má být něco jako   strašidelná historka a to film také je.   Neuškodila by mu mírně kratší stopáž, ale   jinak není co vyčítat... klasický japonský   příběh.

Horor patří mezi mé oblíbené žánry. V tomto   případě jde o jakési romantické melodrama,   jak to umí jenom Žaponci. Zdlouhavý příběh   muže, který nakonec pochopí, že jen ta jedna   je pravá. Pokud netečou litry krve, všude se   neválejí odřezané údy a vyhřezlá střeva,   nejde o horor.

Horor nepatří mezi moje oblíbené žánry, ale   japonští filmaři ukázali, že to jde i bez   motorových pil a různých mučících nástrojů   v rukou psychopatů. Kaidan je spíše romantický   příběh velké lásky, až za hrob. Jaký   kontrast oproti americkým hororům kde   měřítkem úspěšnosti je množství prolité   krve, oddělených údů či vyhřezlých střev.