Krabat: Čarodějův učeň

Temný příběh z čarodějova mlýna. Chvílemi   až strašidelně děsivý děj kde Krabatovi   dojde trpělivost a svýho šéfa pošle do   věčných lovišť.

Pro předchozí komentátory: žádná česká   animovaná verze ani česká pohádka Krabat či   Čarodějův učeň neexistuje! Animovaný film   Karla Zemana z roku 1977 vznikl na objednávku   německé produkce podle předlohy německého   autora, nedávno zesnulého Otfrieda Preusslera,   rodáka z Liberce. Na filmu mě příjemně   překvapil respekt k lužickosrbské kultuře a   jazyku, zachycený i v originální německé   verzi slovanskými jmény, jazykem, užívaným   při zpěvech v kostele a některými   lužickosrbskými termíny (kantorka), ve stejném   tvaru užitými i v původní jazykové verzi.   Oproti animované pohádce obsahuje film víc snad   i drastických scén, zachycených v literární   předloze (např. mletí lidských kostí).   Kvalitu snad mírně narušuje   "americké" pojetí trikových scén a   předimenzovaná "divoká" příroda   Alp, silně kolidující s rovinatým prostředím   Lužice.

Dobrý film, ale ne pro slabé nátury... poněkud   depresivní. A to jsem si myslela, že Andersen   píše pochmurné pohádky!

Parádní nápad...
... a velké překvapení.
Natočit hraný film   podle známé české pohádky,která se mi   mimochodem už od malička velmi líbila, mi   přišlo jako dost velká odvaha.Ovšem dílo se   podařilo.
Škoda jen, že to tak dlouho trvalo,   než to někoho napadlo, ale nakonec i to je   možná dobře.Příběh je velmi podobný tomu   originálu.A docela mě tady také překvapily   velmi kvalitní efekty.
Z postav se mi dost   líbil Tonda a čaroděj.
Osobně se mi to velmi   líbilo a můžu jenom doporočit.

Ve srovnání s animovanou verzí režiséra   Zemana je tenhle hraný Krabat trošku jiný   level, ovšem v žádném případě nijak   výrazně horší. Temný, drsný,   syrový...přesně jako jeho předloha.

Na tomto filme ma zaujala hlavne amatérska kamera   pri bojových scénach - absolútne nezvládnuté,   roztrasené zábery. Samotný príbeh je   spracovaný veľmi dobre, dej nepostráda napätie   a prekvapivé momenty.

Čarodějův učeň
Docela dobrý fantasy film, který disponuje   klasickým pohádkovým námětem, kdy stojí   dobro proti zlu a dobro nakonec vítězí. Film   nepřinese nic nového a zásadního, sem tam se   pousmějete nebo budete s napětím sledovat   souboje hlavních hrdinů, ale vysoko nad průměr   se s filmem nedostanete. Na filmu se asi nejvíce   líbila závěrečná scéna, kdy dostane hlavní   záporačka pořádně na prdel.

Preusslerův Krabat je moje oblíbená kniha –   ne kvůli morbidnosti, ale hlubší alegorické   rovině, staré jako lidstvo samo. Je s podivem,   že se Němci této jinak velmi oblíbené a   známé látky nechopili už dříve. Možná, že   nebýt hollywoodských produktů jako je Pán   prstenů nebo Harry Potter, nedošlo by k tomu   nikdy. Na rozdíl od nich staví vyprávění na   tradici, staré lužické legendě (a Krabat je   zdejším národním hrdinou). U nás ho známe   hlavně díky uhrančivé animované pohádce   Karla Zemana, z níž měly všechny děti oči   navrch hlavy a některé i mokro v   trenclích.
Hraná filmová verze se bohužel   snaží být tím, čím by rozhodně být neměla   – efektní podívanou. Ale začnu pozitivně. Je   dobře, že film vznikl a více se blíží   podstatě předlohy, určené dospívajícím a   dospělým. Z důvodů, ze kterých se mi chce   zvracet, se evropské filmy téměř nedostávají   do běžné distribuce, český divák tedy neměl   šanci ho vidět. Snímek chce být vizuálně   atraktivní (v dnešní konkurenci to jinak nejde)   a na začátku to plní svůj účel – první   příjezd Kmotříčka s jeho pytly nebo první   proměna učedníků v havrany. A chce být   realistický – hoši nejsou žádní vymydlení   jelimani, ale ušmudlaní, někteří vyloženě   nevzhlední s vykotlanými zuby a odstávajícíma   ušima. Děj je zasazen do konkrétní doby,   nikoli nesmyslného „fantasy bezčasí“,   jehož jediným cílem je likvidace povědomí o   skutečné historii a kultuře.
Jakmile ale   zjistíte, že za hezkými obrázky (byť místy   trochu papundeklovými až kýčovitými) nic   není, kouzlo je pryč. Režisér totiž neumí   vytvářet napětí, natož onu tísnivou   paranoidní atmosféru pod dohledem Mistra, z   jehož mlýna není úniku, neboť on rozhoduje o   tom, kdo zemře. Chybí tu zkrátka přítomnost   všepronikajícího zla. Zklamáním je určitě   obsazení hlavní role – Krabat jako žák,   který dokáže přemoci mistra, by měl sám   působit trochu „démonicky“, minimálně jako   někdo, „kdo ví“ a má jisté kouzlo   osobnosti. Ničím z toho však David Kross   neoplývá, dílem proto, že na to „nemá   obličej“, dílem proto, že se o nic z výše   zmíněného nesnaží. Děj knihy,   odehrávající se v průběhu tří let, bylo   pochopitelně nutné zredukovat, takže řada   epizod vypadla, z některých zůstaly pro   neobeznámené nesrozumitelné zbytky (např.   nůž barvící se do ruda). Vztah Krabata a   Kantorky je vylíčen překotně a psychologií   postav obecně se režisér moc nezabývá. Co   film totálně sráží jsou úlety – úlitby   hollywoodu: kung-fu bitka s klacky, pohřeb   uprostřed Alp a Alpy vůbec, exploze mlýna (až   by člověk čekal černý benzínový dým) a   popová píseň doprovázející závěrečné   titulky, která v porovnání s předchozí,   mírně patetickou, ale stravitelnou filmovou   hudbou, působí jako pěst na oko. Vyprávěcí   hlas v průběhu filmu nezní vůbec   nepatřičně, zato zjednodušující polopatické   poselství na konci, které se snaží příběh   deklasovat na pouhé podobenství 2. světové   války, ano. Příběh o Krabatovi je magický a   nadčasový – i v této době existují Mistři   se svými mlýny, kteří za zdání moci melou   pro Kmotříčky lidské kosti. Takové vyznění   by asi bylo moc provokativní. Tvůrci chtěli,   aby to pěkně vypadalo, ne aby diváci   přemýšleli. Evropané už dnes nevědí, čí   jsou a snaží se podobat hollywoodu, formě bez   obsahu, místo aby činili pravý opak. Škoda,   Krabate.