Luk

Nádherně poetický film, u   kterého platí, že herci   toho opravdu moc nenamluví.   Těžko hodnotit, v čem se mi   tak líbí, ale po jeho   shlédnutí ve mně zůstal   kousek z něj, z té poetické   nálady, z atmosféry   poklidného konce,   vyrovnání..i když v   podstatě není o ničem   krásném, ba přímo z mého   pohledu je hodně o sobeckosti   lučištníka, která ještě   více vyniká v konfrontaci s   nevinnou ženskostí   nádherné Yeo-reum.

Poetický příběh spojení s   krásnou hudbou. Film s   minimem dialogů, kdy oba   hlavní hrdinové v podstatě   celý fílm nepromluví. Film   pro náročného diváka.

Další z těch filmů, který   má nespočet úhlů pohledu a   ze kterého si proto každý   divák může odnést něco   úplně jiného a nikdy to   nemusí být špatně.   Polemika a nejednoznačnost je   tu totiž na každém rohu.   Nutí nás přemýšlet o   postavách a jejich jednání,   situaci, charakterech a   vnitřně o nich   polemizovat.
Sobeckost   starého lukostřelce? Ano,   možná, ale v tom je ta   polemika. Mě osobně na filmu   nejvíce zaujala právě   postava starého lukostřelce.   Zkusit se do něj vciťovat,   pochopit ho. V životě nic   nemá, jenom ji. Každý den   vidí jenom loď a moře, ONA   je to nejlepší, to jediné v   jeho životě, ona je pro něj   vše, schovává si jí pro   sebe. Jak by se jí mohl jen   tak vzdát? Jenže nevinná   holčička se stává ženou,   život se pro ní otevírá a   chce poznat, jaký je svět   tam daleko od staré lodi,   daleko za mořem.

Celý film doslova praská   ve švech pod tíhou   vyhrocených a bouřlivých   emocí, přesto se na povrchu   zdánlivě nic neděje,   souhlasím i s perverzí,   kterou v tom taky cítím,   nikdo nemluví a jemná hudba   vše odnáší na   houpajících se vlnkách   širého moře. Krása!

Zdá se, že korejský   filmový kouzelník čím dál   méně důvěřuje síle   slova. Aspoň v případě   Luku se spolehnul skoro   výhradně na vyprávění   obrazem. To je ale stejně   výmluvné jako kdyby snímek   překypoval dialogy.   Výmluvné a zároveň   zastřené závojem   tajemství. Jeho tempo v   součinnosti s nádhernou   hudbou vytváří skoro dojem   mýtu. Překypuje symboly   (hlavně v závěru, který   jsem opravdu nepobral) v čele   s lukem, který je zároveň   zdrojem hudební krásy,   hrozivou zbraní i   věšteckým médiem. Přitom   tápu, jestli ten který prvek   něco opravdu konkrétně   symbolizuje (zase tu   narážím na svojí chatrnou   znalost dálněvýchodního   myšlení a mystiky) nebo   "jenom" dotváří   náladu. Každopádně to byl   opět zážitek a Ki-Duk Kim   mě ani tentokrát nezklamal.

Pro evropského díváka je   asijská tvorba vždy velice   zajímavá, ti lidé jsou   prostě jiní a to se odraží   i v jejich tvorbě, jejich   filmy jsou barvitěšjí,   detailnější, takový   mystičtější, aji tématika   bývá pro nás netypická,   Kim Ki-duk má navíc rád   málo slov a vypráví spíše   pomocí náznaků, díky   čemuž vnímáte film z   uplně jíného úhlu...

Jsem zklamána, ale   především znechucena. Tu   odpornou pedofílii, při   které se mi opravdu chtělo   zvracet, si mohl Kim   odpustit...