Lůno

Rebecca se vrací do domu svého dědečka a při té příležitosti se setká se svou dětskou láskou – Thomasem. Znovu mezi nimi vzplanou vřelé city a Thomas okamžitě opustí svou přítelkyni Rose a vrhá se do náruče své životní lásky. Jenže zanedlouho na to Thomas umírá při autonehodě. Zdevastovaná Rebecca přemýšlí o sebevraždě, potom ale najde útěchu v nápadu, že by svého drahého zesnulého mohla zkusit naklonovat. Společnost tuto metodu sice ještě plně neakceptuje, ale Rebecca se přesto rozhodne Thomase přivést zpět k životu a porodit jeho klona. A tak žije v dědečkově domě téměř na samotě a vychovává Thomase, jenž vyrůstá v přesvědčení, že jeho otec zemřel při autonehodě. Rebecca se o klonování nikdy nezmínila. Ti dva spolu vedou vcelku normální život, jenže pak se o tom všem dozví Rose…

Zdroj: HBO Europe

Fliegaufovo psychologické drama s prvky sci-fi k divákovi promlouvá tichým, sotva slyšitelným hlasem, oslavuje statickou energii filmového média a vzdává se tradiční dramaturgie ve prospěch zádumčivého, znepokojivého plynutí. Místo aby režisér stimuloval mozková centra zodpovědná za potěšení z vyprávění, raději atakuje naši intuici a nabrušuje naše smysly. Snímek, u něhož není jasné, zda se odehrává v blízké budoucnosti, či alternativní přítomnosti, je založen na chytlavě zvrácené premise. Poté co Rebecca ztratí při nehodě Tommyho, svou dětskou lásku, rozhodne se mu dát nový život tím, že jej pomocí klonovacích technik znovu porodí. Jádrem snímku se stává vyšinutá dynamika mezi nic netušícím Tommym (někdejším aktivistou brojícím proti „kyberprostituci"), jeho dívkou a Rebeccou - oddanou matkou, jejíž drobná gesta prozrazují podvědomý milostný nárok. Kontext díla je navíc komplikován faktem, že Tommyho stárnoucí rodiče ani okolí nepohlíží na lidské klony nijak přátelsky. V distancovaném světě Fliegaufova filmu je klonování sice povolené, ale obestřené pavučinou podezíravosti a předsudků.
Maďarský solitér svůj film zasadil do úchvatných lokací na německém pobřeží Severního moře (mluví se tu nicméně anglicky) a vytvořil tak klaustrofobickému dílu ideální kulisu: ponurá, neúrodná, a přece vizuálně atraktivní krajina s převládajícími tóny šedivé a modré dokonale odpovídá tlumené a znepokojivé náladě celého snímku. Autorovi tato volba navíc umožňuje naplno rozehrát rejstřík zvuků, které z Lůna dělají originálního blížence ambientní hudby (už Fliegaufův vrcholný, do deseti statických záběrů traktovaný opus Mléčná dráha nesl podtitul „ambientní film"). Pochmurná symfonie složená z terénních nahrávek neustávajícího větru, příboje a deště tady hraje minimálně stejně důležitou roli jako výtvarně precizní kompozice, motiv umělého incestu či narativní linka. Přestože Fliegauf tentokrát nerezignuje na dialogy, spoléhá se především na souhru detailů, výmluvných „mentálních" obrazů a živlů - koncepci náladotvorného, víc zvukem nežli příběhem unášeného filmu je zde podřízeno vše. Lůno, Fliegaufův podvratný, futuristický pohled na Oidipovský komplex, je hodno svého titulu: podstatné věci se neskrývají na jeho povrchu, nýbrž zvolna rostou z jeho útrob.

Aleš Stuchlý
Letní filmová škola 2011

Přední současný maďarský scenárista a režisér Benedek Fliegauf (nar. 1974) známý svými experimentujícími filmy, natočil autorský snímek Lůno jako mezinárodní koprodukci v angličtině. Používá v něm sice prvky z oblasti sci-fi, avšak jen jako prostředek pro úvahu o existenciálních a vztahových otázkách. – Devítiletá Rebecca se při návštěvě u dědečka sblíží s desetiletým Tommym. V dospělosti se za ním vrací a zdá se, že jejich milostnému vztahu nestojí nic v cestě. Jenže mladík se záhy stane obětí absurdní autonehody. Dívka má kvůli tomu výčitky svědomí a rozhodne se využít jeho tkáně a počít klonované dítě. Narodí se jí syn Tommy, jehož sama vychovává v částečném odloučení od světa. Vyroste z něj mladý muž k nerozeznání podobný otci. Ten přivede do jejich plážového domku milenku Monicu, na niž Rebecca podvědomě žárlí. Vztah mezi matkou a synem přeroste v jednorázový incest, po němž Rebecca otěhotní a zůstane sama... – Minimalisticky laděný snímek se odehrává v jakémsi bezčasí (ovšem se současnými reáliemi) v rozmezí zhruba čtyřiceti let. Dojem časové a prostorové neukotvenosti akcentuje i prostředí severské přímořské krajiny, kde pevnina splývá se šedivým mořem a to zase na obzoru s nebem (natáčelo se na severoněmeckém pobřeží). Počasí je tu chladné a sychravé, osamělý domek na kůlech na prázdné pláži je často bičován větrem a deštěm. Právě tato atmosféra spoluvytváří zvláštní dojem jakési odcizenosti a zároveň do sebe uzavřeného světa. Téma incestu má zčásti mýtické oidipovské rysy a zároveň ukazuje dvojznačnost intimních vztahů mezi matkou a synem. Zároveň je zjevný motiv matčina rozhodnutí a volby, od nichž se pak zákonitě odvíjejí jejich konsekvence. Protagonisté, především obdivuhodná Eva Greenová (která neprochází v čase žádnou výraznou proměnou stárnutí), i Matt Smith, ztělesňující otce a syna, si musejí vystačit s minimem dialogů i s minimem gest. (Zaujmou však i představitelé v dětském věku.) Film s výrazně pomalým tempem se vyznačuje nejednoznačností a nevšední estetičností obrazové i zvukové složky.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2011/10