Môjû

První hodina filmu se odehrává v rovině   psychologického dramatu odehrávajícího se v   ateliéru s bizarními sochami. Vztah   únosce-oběť , vztah syn-matka a v neposlední   řadě i pohled na vnitřní svět nevidomých.   Zbývající čas je věnován zobrazení kam až   lze zajít při prožívání „rozkoše“.   Taková masochistická úchylárna. Na svou dobu   ovšem, z dnešního pohledu, co lze v   současných filmech vidět, nic šokujícího. Co   zaujme nejvíce, jsou esteticky natočené scény   v ateliéru, hra světla a stínů a dekorace   (při nich se musel scénograf dozajista   vyřádit). Neobvyklé jsou, na japonské poměry,   herecké projevy a pojetí celého snímku. Obé   připomíná spíše evropský realistický styl.   V šedesátých letech ale nic neobvyklého.