Môjû

První hodina filmu se   odehrává v rovině   psychologického dramatu   odehrávajícího se v   ateliéru s bizarními   sochami. Vztah únosce-oběť   , vztah syn-matka a v   neposlední řadě i pohled na   vnitřní svět nevidomých.   Zbývající čas je věnován   zobrazení kam až lze zajít   při prožívání   „rozkoše“. Taková   masochistická úchylárna. Na   svou dobu ovšem, z dnešního   pohledu, co lze v současných   filmech vidět, nic   šokujícího. Co zaujme   nejvíce, jsou esteticky   natočené scény v ateliéru,   hra světla a stínů a   dekorace (při nich se musel   scénograf dozajista   vyřádit). Neobvyklé jsou,   na japonské poměry, herecké   projevy a pojetí celého   snímku. Obé připomíná   spíše evropský realistický   styl. V šedesátých letech   ale nic neobvyklého.