Mon seung

„Člověk trpící bludnou poruchou je ve   skutečnosti obětí lásky. Mají takzvanou   duševní nemoc. Zvenčí mohou vypadat   normálně, ale trpí klamy žijícími v klamné   dimenzi. Když dosáhnou limitu, udělají něco   nebezpečného…." Poměrně dobře   zpracovaný psychologický thriller,   vytvářející pocit neklidu a nejistoty,   zejména díky vizuální stránce. Bratři   Pangové si zajímavým způsobem nelineárního   vyprávění podpořeného snovými sekvencemi   pohrávají s divákovým vědomím a nutí ho   klást si otázky, co se děje a proč. Jestli je   to vůbec skutečné, nebo jestli je to jen sen   či představa. Což také v jistém smyslu   udržuje podivně nejistý myšlenkový pocit.   Děj odvíjející se z pohledu Winnie udržuje   diváky v napětí, a to i díky pomalému   odhalování pravdy o její situaci. Pro někoho   však může být tento styl vyprávění   matoucí, čímž nemusí být snadné správně   pochopit stav věcí při zkoumání hroutícího   se duševního stavu. Tomu nepomáhá ani   několikeré zakončení příběhu. Ano, je to   tak. V závěru se skutečně několikrát objeví   náznak dějově ukončující tečky za větou,   ale ouha… Pokračuje to dál. Dějová linka je   přitom dosti jednoduchá, ale tak, jak si s tím   bratři Pangové pohráli, se jim ve finále   povedl filmový psychologický majstrštyk ve své   plné jedinečnosti.

Zpočátku mně dělalo problémy zorientovat se   kdo, proč, jak atd. Postupně se však z   jednotlivých střípků začíná skládat   ucelený obraz a od určitého okamžiku se dá   následný děj docela dobře předvídat, ale i   tak dochází k několika nečekaným okamžikům.   Vše točeno z pohledu, schizofrenií trpící,   mladé ženy, takže úmyslně zmatené,   nepřehledné a vzájemně se popírající.   Jestli i ve skutečnosti se schizofrenie projevuje   alespoň z poloviny tak jako je zobrazeno ve   filmu, tak vskutku není co „závidět“. V   rámci předchozí hororové tvorbě bratří   Pangů poněkud odlišné, řekl bych umírněné,   o to mrazivější a uvěřitelnější, žádné   úsměšky nad levitujícími zabijáckými duchy   nebyly třeba. O tradičně nadprůměrné   filmové hudbě není třeba se příliš   rozepisovat, to bych se opakoval téměř u   každého komentáře k asijskému filmu.