Polnočná omša

Tolik zla, hrůzy, strachu, úzkosti a napětí   nacpat do příběhu, který se odehrává během   Štědrého dne roku 1944 jsem musel   rozdýchávat. Strašlivé zlo, boj o přežití   za každou cenu a naprostá ztráta lidských   hodnot, scény, u kterých tuhne krev v žilách.   Nebudu rozpitvávat děj, tohle je brutální   drama, které předčí snad i Krejčíkův   předchozí Vyšší princip. Atmosféra by se   dala krájet, herecké kreace neskutečné (tohle   je vrchol, co se dá všechno zahrát a je   zbytečné někoho vyzdvihovat, z těch všech   výkonů mrazí), strach číhající z každého   záběru. Strach, strach a zase jenom strach. A do   tohoto skličujícího pekla hraje jako paradox   vánoční hudba Zdeňka Lišky. Neuvěřitelná   kombinace, o to více ještě umocňující krásu   vánočního období v době odporného   bestiálního vraždění. Lišák to prostě   vždycky uměl, vzpomeňme třeba Spalovače, kde   použil podobný kontrast. Polnočnou omšu jsem   viděl poprvé někdy před dvaceti lety, potom   asi před rokem a potřetí teď a musím říct,   že každý další zážitek z filmu se pokaždé   stupňuje. Jiří Krejčík byl puntičkářský   režisér, který si potrpěl na sebemenším   detailu, z herců vyždímal vždy maximum a proto   je to ve výsledku sakra vidět. Ve svém úsilí   a pečlivosti natočit věrohodný film z   jakékoliv doby mě hodně připomíná Františka   Vláčila, oba dva byli naši největší   režiséři, nikdo netočil filmy jako oni.   Klobouk dolů. Ještě bych zmínil, že se   snímek natáčel na formát Cinemascope, to   znamená absolutní vizuální krásu. A když si   kameraman Rudolf Stahl mladší zaostřuje různé   detaily a záběry, potom nezbývá tenhle klenot   zařadit do kategorie filmů, kde   pětihvězdičkové hodnocení nestačí.

Rodina ukrývá na půdě zraněného syna, ale   aby zachránili rodinu, syna obětují a ten   darebák Hannjo Hasse ten ty svý nácky hraje tak   odporně dobře, že když promluví, tak jde   mráz po zádech. A ještě dodám, že film má   krásnou hudbu...

Musím se shodnout s hodnocením Argensona   ohledně zvukové složky. Film jsem si nahraný z   televize navíc pustila v nočních hodinách a po   strašně hlasité scéně se střílením jsem   pořád musela buď zvuk tlumit nebo dávat   nahlas, abych vůbec něco slyšela. Zvukař by se   za tento film měl stydět! Mě zaujala scéna na   gestapácké stanici, kde vlastní rodina odepsala   syna, velmi mi to připomínalo Sophiinu volbu.   Jinak je tento film další z řady těch, kde se   filmovými prostředky vyjádřilo více než   všemožnými "bouchacími" efekty.

Chvílemi jsem měl pocit, jako kdyby těm   divadelním hercům někdo řekl, že před   kamerou nemusejí tolik řvát jako na jevišti,   takže oni chvilkama mluvili tak, že jim nebylo   skoro rozumět. Nebo to byla špatně ozvučená   kopie. Nebo už prd slyšim, ale to sem nepatří.   Nějak moc nemusím tyhle slovenské drsné filmy,   kdy sníh a kontrast vánoce - válka jen   dokreslují atmosféru, ale strhující herecké   výkony (zvláště dobře se koukalo na u nás   prakticky neznámou Margit Bara) mi přeci jen   něco přinesly. Se zvláštní směsicí emocí a   komična na mě zapůsobila scéna německy   jímavě předneseného Stille Nacht a vzápětí   slovensky nasraně do klavíru odbřinkaného   Nesem vám noviny, to vše se zřetelnými výrazy   ve tvářích, co si o tom kdo myslí. Dost   dobrý!

Dramatický príbeh rodiny Kubišových, ktorej   členovia pokiaľ už priamo nespolupracujú s   Nemcami, túžia aspoň prežiť vojnu v   bezpečí. Vážnym ohrozením sa pre nich stáva   návrat zraneného syna Juraja, ktorý bojuje s   partizánmi.