Rabbit - Proof Fence

Další z řady filmů, které jsem vždycky   chtěla vidět - líbil se mi název a taky   účast Kennetha Branagha, název "Rabbit   Proof Fence" je stále v pohodě, Kenneth se   občas mihnul obrazem, ale navíc jsem dostala jen   rozšíření obzorů - věřte nebo ne, o   existenci králičího plotu ani o úřady   kontrolovaném míšení ras v Austrálii v letech   1931-70 jsem neměla ponětí, a tím taky končí   výčet plusů, přičemž se nemůžu vytasit ani   s vyloženými mínusy, možná i bohužel, třeba   by s viditelnými chybami nebyl film tak zoufale   suchopárný.

Těžko říct, proč není film tak silný, jak   by mohl, vzhledem k námětu, být. Asi je to   tím, co dnes chybí většině snímků, a to je   hlubší psychologie nebo vůbec nějaká   psychologie postav. Nejsou to konkrétní jedinci,   ale pouze zástupci charakterů – milující   matka, nezdolné dítě, šéf, který dle svého   přesvědčení páchá dobro, dívka-kápo v   táboře, stopař ve službách bělochů, lidé,   které hrdinky potkávají na cestě…Vhled do   toho, proč jednají tak, jak jednají, co se jim   honí hlavou, čeho se bojí tu zcela chybí.   Nikdo tu nekolísá, o své roli nepochybuje.   Hlavní hrdinka je odhodlaná nonstop –   nepláče, nemá strach, není zoufalá, jde za   svým cílem jako terminátor. Snímek, který by   měl být emotivní, žádné emoce nevyvolává.   Najde se tu jen pár silnějších okamžiků –   když se děti a matka na různých koncích země   v jednu chvíli dotknou plotu nebo když je   domorodá služka na jedné z farem prosí, aby   zůstaly s ní a ochránily ji tak před   farmářem. Jinak je to suchopár hodný   Austrálie, který se snaží diváka získat   lacinými triky s kamerou (záběry z pohledu   hlavního hrdiny) a nepříliš nápaditou hudbou   Petera Gabriela.
Historické pozadí je   zajímavé. Pokud pomineme fakt, že ve 30. letech   frčela eugenika a převýchova ve všech   „civilizovaných“ zemích a v různé míře   se odrážela v jejich legislativě, pak bylo   Britské Impérium ke svým občanům zvláště   všímavé. Počínaje systémem reformatory   schools, které ve své nejohavnější podobě   přežily v Irsku, přes letecké bombardování   domorodých vesnic za účelem udržení kladného   vztahu k říši a konče exportem britských   dětí z ústavů (sirotků i těch, které měly   rodinu) do Austrálie, kterou měly   „zalidnit“. Dobu než vyrostou jim   zpříjemňovala dřina na farmách. Ano,   Británie byla vždy ztělesním svobody a   demokracie.

Proti filmům natočeným podle skutečných   událostí nic nemám ale ne každý zajímavý   příběh se povede zfilmovat a přesně tento   snímek je jasným příkladem. I přes slušná   hodnocení mi film přišel nezáživný a docela   nudný. Zachraňují ho jen slušné herecké   výkony a krátká stopáž.

Tak tohle je jeden z filmů, které považuji za   velmi zajímavý a nezapomenutelný. Jedná se o   zfilmování nechvalně proslulé australské   historie, kdy byly původním australským   obyvatelům brány děti a odváděny na   převýchovu do centra Austrálie. Je to velmi   smutný příběh, ale zároveň příběh plný   naděje a neutuchajícího boje za svobodu a   demokracii. Film na mne zapůsobil jako   málokterý, a to hlavně svým vizuálním   pojetím a, jak jinak, svým scénářem. Mrzí   mne, že v kině spolu se mnou sedělo jen   několik málo lidí, přitom se jedná o   neprávem opomíjený snímek, který by si   zasloužil určité zviditelnění. Proto pokud   budete mít možnost, zhlédněte tento smutný   příběh a buďte rádi, že žijete v dnešní   době a v této zemi. Tento snímek mne naučil   vážit si toho, co mám a vážit si místa, kde   žiju. A to je to hlavní poznání, jež vám   film přinese.