Rofuto

Z děje, této nepříliš zdařilé duchařiny,   jsem byl poněkud zmaten. Zpočátku veškerá   pozornost směřuje k záhadné mumii, ale mumie   zůstává pořád mumií, prozatím. Na scéně   se objevuje duch bývalé nájemnice o které se,   v následujícím ději, formou vzpomínek,   dovíme toto: nejprve je zabita literárním   agentem, ožije, poté je zabita Yoshiokem, agent   její tělo zakope v lese, Yoshioka ji vyhrabe a   živou ji někam odnáší, nakonec její mrtvolu   vyloví z jezera. Až to někdo uvidíte, mohli by   jste mně sdělit, kdy je ještě ta bývalá   nájemnice živá, a kdy už je duch. Anebo, mně   raději nic neříkejte, měl jsem ji už plný   zuby. Do toho všeho mumie oživne a upadne ji   hlava. No potěš. Taktéž jsem nepobral   chování hlavní postavy, v jednom okamžiku jde,   úplně v pohodě, s duchem zavražděné dívky,   lesem až k bažině, aby ve scéně   následující, po pouhém jejím spatření,   začala nepříčetně hysterčit. A navíc   neuměl Yoshioka plavat a fungovala tam veřejná   spalovna odpadu. Všechno souvisí se vším.   Přitom začátek vypadal tak slibně, tedy v   rámci tohoto žánru. Tajemná atmosféra,   minimalistické dialogy, žádné lekačky, ani   typické potoky krve a zohavená těla.

Když   vezmu v úvahu množství duchařských   japonských filmů, tak mám dojem, že je v   Japonsku více duchů než-li živých Japonců.