Rofuto

Z děje, této nepříliš   zdařilé duchařiny, jsem byl   poněkud zmaten. Zpočátku   veškerá pozornost směřuje   k záhadné mumii, ale mumie   zůstává pořád mumií,   prozatím. Na scéně se   objevuje duch bývalé   nájemnice o které se, v   následujícím ději, formou   vzpomínek, dovíme toto:   nejprve je zabita literárním   agentem, ožije, poté je   zabita Yoshiokem, agent její   tělo zakope v lese, Yoshioka   ji vyhrabe a živou ji někam   odnáší, nakonec její   mrtvolu vyloví z jezera. Až   to někdo uvidíte, mohli by   jste mně sdělit, kdy je   ještě ta bývalá nájemnice   živá, a kdy už je duch.   Anebo, mně raději nic   neříkejte, měl jsem ji už   plný zuby. Do toho všeho   mumie oživne a upadne ji   hlava. No potěš. Taktéž   jsem nepobral chování   hlavní postavy, v jednom   okamžiku jde, úplně v   pohodě, s duchem   zavražděné dívky, lesem   až k bažině, aby ve scéně   následující, po pouhém   jejím spatření, začala   nepříčetně hysterčit. A   navíc neuměl Yoshioka plavat   a fungovala tam veřejná   spalovna odpadu. Všechno   souvisí se vším. Přitom   začátek vypadal tak slibně,   tedy v rámci tohoto žánru.   Tajemná atmosféra,   minimalistické dialogy,   žádné lekačky, ani   typické potoky krve a   zohavená těla.

Když vezmu v úvahu   množství duchařských   japonských filmů, tak mám   dojem, že je v Japonsku více   duchů než-li živých   Japonců.