Šílení

„Dámy a pánové, film, který za chvíli uvidíte, je horor. Horor se všemi pokleslostmi, které jsou tomuto žánru vlastní. Nepůjde tedy o umění – ostatně umění je již téměř mrtvo.“ Takto snímek hned na začátku před kamerou uvádí sám jeho tvůrce Jan Švankmajer. Vzápětí otevřeně přiznává, že natočil „infantilní poctu Edgaru Allanu Poeovi a markýzovi de Sade“.

Americký básník a prozaik z éry romantismu první poloviny 19. století, zakladatel detektivního žánru Edgar Allan Poe, Švankmajerovo Šílení inspiroval především svými povídkami Zaživa pohřben a Šílený psychiatr. Osobnost i osud extravagantního Francouze Donatiena Alphonse Françoise, markýze de Sade se promítly do jedné z hlavních postav filmu ztvárněné Janem Třískou, šíleného Markýze. I on žije na přelomu 18. a 19. století, stejně jako jeho předobraz, tvůrce skandálních, pornografií prodchnutých literárních děl.

Nekonvenční tvůrce jako Jan Švankmajer však zdaleka neusiloval o realistické, hodnověrné zachycení těchto bouřlivých časů. S osobitou, surrealisticky uchopenou výtvarnou stylizací sobě a jeho manželce a spolupracovnici Evě vlastní zaplňuje vytvořený fiktivní svět nejrůznějšími anachronismy. Ústav pro choromyslné, ve kterém se příběh filmu převážně odehrává, je totiž koncipován jako prostor metaforicky odrážející podobu současného světa-blázince.

Do tohoto psychiatrického zařízení přichází na popud šíleného Markýze Jean Berlot, mladý muž sužovaný opakující se noční můrou. Domu bláznů však vládne rovněž bláznivý doktor Murlloppe, který, jak Berlot zjistí, ve sklepení vězní předchozí lékaře. Že tam nebyli zavřeni úplně neprávem, se ukáže po jejich osvobození, kdy Murlloppem vyznávanou anarchii nahradí sadisticky přísný léčebný režim. Která metoda vedení je lepší? A která je příznačná pro současný svět, k němuž snímek odkazuje? Švankmajer soudí, že obě děsivé ideologie dohromady.

Jana Bébarová
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

Filmový příběh volně vychází z motivů dvou povídek Edgara Allana Poea „Zaživa pohřben“ a „Šílený psychiatr“. Jednou z hlavních postav je Markýz, postava inspirovaná markýzem de Sade. I když se děj filmu zdánlivě odehrává začátkem 19. století ve Francii, je plný anachronismů a reálií dneška, protože tento film je alegorií současného světa. A blázinec je jeho výstižnou kulisou.
Snímek je ověnčen hned několika cenami: Česká filmová a televizní akademie ocenila tento film v roce 2005 Českým lvem – za Nejlepší výtvarný počin (Eva Švankmajerová a Veronika Hrubá) a Nejlepší filmový plakát (Eva Švankmajerová). Na 19. ročníku festivalu českých filmů Finále Plzeň 2006 získal snímek Zvláštní ocenění mezinárodní poroty celovečerních filmů a Cenu studentské poroty a na Mezinárodním filmovém festivalu v Bratislavě mu byly uděleny hned ceny tři, a to za nejlepší kameramanský výkon (Juraj Galvánek), nejlepší ženský herecký výkon (Anna Geislerová) a nejlepší mužský herecký výkon (Jan Tříska).

Film uvádíme jako ukázku režijního mistrovství umělce, který nezapře ve svém obdivuhodně rozsáhlém díle vzdělání loutkáře a myšlení surrealisty, pro něhož je cokoliv předmětem sarkastické analýzy, šokující i osvobozující tím, co nalezne pod povrchem napohled známé, až banální reality.

Zdroj: ČT

Jestliže se Jan Švankmajer v předcházejícím Otesánkovi (FP 12/2000) inspiroval lidovou pohádkou, pak se v novém díle Šílení obrací ke svým oblíbeným autorům. Scénář volně vychází z motivů povídek Edgara Allana Poea (Zaživa pohřben a Šílený psychiatr) a zároveň jsou v něm citovány texty markýze de Sade, jehož osobnost se odráží v postavě šíleného a všemocného Markýze. S tímto mužem se setkává v zájezdním hostinci mladík Jean Berlot, trpící utkvělou noční můrou. Šlechtic mu nabídne azyl ve svém zchátralém zámku, v němž provozuje orgie, při nichž děsivě spílá Bohu. Posléze jej zaveze do blázince, kde působí jako ředitel doktor Murlloppe, který by mu údajně mohl pomoci zbavit se chmurného snu. Jean zůstane mezi blázny jen kvůli půvabné Charlotě, jež ho požádá o pomoc: pomatený psychiatr Murlloppe ve spolupráci s Markýzem před rokem zavřeli do podzemí vedení ústavu a zmocnili se v něm vlády. Navzdory Markýzovu varování mladík Charlotě uvěří a osvobodí vězně. Ti pod vedením původního ředitele, doktora Coulmiera, nastolí drastický pořádek, jehož obětí se stane i oklamaný a nešťastný Jean. - Tvůrce hned na počátku předstoupí na plátně před diváky a svůj film uvede jako horor, zabývající se dvěma odlišnými metodami léčení duševních chorob. Jednu z nich představuje maximální svoboda (prezentovaná a zneužívaná Markýzem a Murlloppem) druhou naopak přísný drill, spojený s tresty (dr. Coulmiere). Třetí metoda spojuje nevýhody obou zmíněných a uplatňuje se bohužel v blázinci, jímž je současný svět. - Jan Švankmajer výslovně zdůrazňuje, že se jedná o česko slovenský film. Rozvíjí příběh v intencích tradičního hraného filmu, přičemž však specifickým způsobem snímání dosahuje zvláštního účinku. V předělech mezi jednotlivými obrazy pak využívá tradiční "švankmajerovskou" animaci reálu, dotvářející nelichotivý pohled na lidi a jejich svět. Tvůrce opět animuje zejména maso, zvířecí lebky, vnitřnosti apod. Svůj příběh zasazuje do podivného bezčasí, v němž se pojí počátek 19. století s dneškem (Markýz nosí dobový kostým a jezdí v kočáře, Jean má naopak jakoby současný oblek, na cestách jezdí staré škodovky apod.). Atmosféru zmaru a deprese dotvářejí vybydlené a stroze zařízené interiéry a reály. Mnohem více než v dřívějších Švankmajerových filmech vystupují do popředí herci, zejména Jan Tříska jako šílený Markýz, střídající stavy „normálnosti“ se záchvaty vzteku či příšerného smíchu, a Pavel Liška v roli nešťastného Jeana. - Švankmajer označuje své dílo (jehož literární předloha existuje už od sedmdesátých let) za filozofický horor. Film je podle jeho explikace alegorií současného světa, jehož výstižnou kulisou je blázinec. Tématem je pak absolutní svoboda a oproti ní civilizační represe a manipulace.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2005

Scénář filmu volně vychází z motivů dvou povídek Edgara Allana Poea – Zaživa pohřben a Šílený psychiatr. Jednou z hlavních postav je Markýz, postava inspirovaná markýzem de Sade. Děj celého filmu se zdánlivě odehrává začátkem 19. století ve Francii, je však plný anachronismů a reálií dneška, protože je alegorií současného světa. A blázinec je jeho výstižnou kulisou – absolutní svoboda, civilizační represe a manipulace jsou jeho tématem ...

Mladý Berlot jede z pohřbu své matky, která zemřela v ústavu pro duševně choré v Charentonu. V zájezdním hostinci, kde přenocuje, ho přepadne jeho chronický sen, který se mu zdá vždy, když zažije něco stresujícího. Je to živý sen, ve kterém se ho dva nemocniční zřízenci v bílých pláštích snaží sešněrovat do svěrací kazajky. Berlot se jim brání, a tak sen vždy končí probuzením ve zdemolovaném pokoji. Tentokrát je svědkem jeho noční můry Markýz. Zaplatí za něho škodu a pozve ho k sobě na zámek. Jednou v noci je mladý Berlot svědkem libertinských orgií v zámecké kapli, kterých se, kromě Markýze, jeho sluhy Dominika, zúčastní i jakýsi přitloustlý, proplešatělý Markýzův přítel a čtveřice mladičkých dívek. Orgie jsou provázené zběsilým Markýzovým rouháním se Bohu. Zděšený Berlot vše pozoruje oknem kaple. Upoutá ho jedna z dívek, která se zcela zřejmě podvoluje orgiím z donucení. Berlot druhý den oznámí Markýzovi, že po tom, co včera v noci viděl, nemůže déle na zámku zůstat. Během rozhovoru, ve kterém Markýz obhajuje svoji libertinskou filozofii, dojde k dalšímu zuřivému rouhání, které končí kataleptickým záchvatem Markýze. Berlot, který to považuje za trest Boží, se domnívá, že Markýz umírá. Dominik pak donutí mladého Jeana, aby asistoval při Markýzově pohřbu. Druhý den však najdou Markýze, jak hoduje v rodinné hrobce, na rakvích svých rodičů, zatímco jeho rakev, do které byl nucen Berlot vlastnoručně zatlouct hřebíky, leží rozštípaná v rohu hrobky. Znechucený Berlot, který se cítí být zneužit k Markýzovým výstřednostem, je pak přinucen vyslechnout Markýzův příběh: I on měl milující matku, kterou omylem pohřbili zaživa, když její kataleptický záchvat považovali za smrt. Od té doby Markýz trpí rovněž kataleptickými záchvaty ztrnulosti, ale i strachem, že skončí jako jeho matka a bude pohřben zaživa. „Terapie“, které byl Berlot právě aktivním svědkem, ho na čas opět vrací normálnímu životu. Markýz navrhne Berlotovi, aby i on podstoupil obdobnou „preventivní“ terapii a nechal se na čas zavřít do blázince.
Odveze nerozhodného Berlota do ústavu, který vede Markýzův přítel dr. Murlloppe. Je to ten proplešatělý, přitloustlý pán, který se zúčastnil libertinských orgií na Markýzově zámku. Berlot je tímto zjištěním otřesen a chce okamžitě ústav opustit. Své rozhodnutí však změní v okamžiku, kdy mu dr. Murlloppe představí Charlotu, ve které Jean pozná onu dívku, tak brutálně donucenou k orgiím. Berlot se dozví od Charloty (do které se bláznivě zamiluje), že před rokem v ústavu došlo ke vzpouře bláznů, kterou vedli právě Markýz a dr. Murlloppe. Skutečného ředitele dr. Coulmiera a všechny dozorce zavřeli dolů do kobek blázince. Ji jedinou z personálu ušetřili, aby ji mohli zneužívat ke svým zvrhlým orgiím. Berlot nedbá Markýzova varování, že Charlota je nebezpečná, prolhaná hysterka. Když zase jednou odjede Markýz s Murlloppem na orgie na Markýzův zámek, Berlot vyhledá klíče od kobek a dr. Coulmiera a dozorce osvobodí. Ti hned začnou v blázinci dělat pořádek. Coulmiere děkuje Berlotovi za záchranu ústavu a rozvine před ním svoji psychiatrickou teorii: Duše a Tělo vedou o člověka nepřetržitý zápas. Získá-li převahu Duše, člověk onemocní chorobami těla, naopak získá-li navrch Tělo, propukne v člověku duševní nemoc. Jeho terapie proto spočívá v oslabování Těla: A to tělesnými tresty. Jen tak je totiž možné obnovit v nemocném rovnováhu a vrátit duševně chorého normálnímu životu. Těchto trestů (kterým říká terapie) je celkem třináct. Markýze, kterého mezitím chytili a přivedli ve svěrací kazajce do ústavu, odsoudí Coulmiere k trestu nejtěžšímu: terapii č. 13. Otřesený Berlot se snaží z Coulmiera vytáhnout, co je to terapie číslo třináct, ale marně. Zděšený Berlot chce okamžitě i s Charlotou opustit ústav. Ředitel ho však odkáže na řád ústavu, podle kterého jsou pacienti propouštěni jen do osmi hodin ráno. Berlot jde v noci vyhledat Charlotu, ale ta není ve svém pokoji. Berlot ji hledá, ale marně. Zajde i do sklepení pod ústavem. Tam mu, uvězněn v jedné z kobek, dr. Murlloppe vyčítá, že se nechal zmanipulovat tou děvkou Charlotou a ukazuje mu svoji zafačovanou hlavu, kde skrze obvazy prosakuje v místech očí krev. (Terapie číslo deset.) Vzadu v temném koutu leží nehybný Markýz, oběť terapie číslo třináct. Zoufalý Berlot nakonec nalezne Charlotu v jednom pokoji jak s Coulmierem praktikují jakýsi sado-masochistický akt pomocí nějaké rafinované orientální pomůcky, dovezené právě zvláštním kurýrem z Paříže.
Zoufalý a zklamaný Berlot se zamkne ve svém pokoji. A tu přichází zase onen neodbytný sen, který končí opět demolicí pokoje. Dr. Coulmiere posílá tentokrát skutečné dozorce (jako by vypadli z oka těm ze snu), kteří řádícímu Berlotovi nasadí svěrací kazajku. Probouzející se Berlot už jen slyší jak mu dr. Coulmiere říká: „Milý příteli, zdá se, že je vážně narušena vaše životní rovnováha. Vaše tělo se začalo příliš roztahovat na úkor vaší duše a duše trpí …ale nezoufejte … já vás vyléčím. Začneme pěkně od začátku (k dozorcům) nasaďte terapii číslo jedna.“

Pro svůj nový celovečerní film sáhl Jan Švankmajer ke svému oblíbenému Edgaru Allanu Poeovi - natočil už Zánik domu Usherů (1980), Kyvadlo, jámu a naději (1983). Nyní se rozhodl zakomponovat do jednoho scénáře povídky Zaživa pohřben a Šílený psychiatr. Včlenil do něj i excentrickou postavu markýze de Sadea (Jan Tříska). - Mladík Jean Berlot (Pavel Liška) se setká s Markýzem, který věří v spříznění jejich osudů: oběma zemřely milované matky. Zbožný Berlot je zděšen podivnými rituály v Markýzově domě, je Markýzem doporučen na psychiatrickou kliniku dr. Murlloppea (Jaroslav Dušek), jehož personál se chová minimálně stejně podivně… Příběh je svázán výtvarně i situačně provokujícími scénami Švankmajerova stylu (včetně animovaného masa a dalších jeho slabůstek).
Kino AERO