Sladký život

V 50. letech natočil Federico Fellini dva vynikající filmy se svou ženou, herečkou Giuliettou Masinovou: Silnici (1954) a Cabiriiny noci (1957). Prvky neorealismu z Darmošlapů vystřídal niternější přístup, důraz na psychologii postav a ucelený příběh. Více společného má s Darmošlapy následující Sladký život (1960): film, který spolu s Rosselliniho Generálem della Rovere opět získal pro italskou kinematografii zájem a uznání ve světě. Dějištěm je tentokrát současný Řím, hlavní postavou novinář Marcello (M. Mastroianni). Přestože pořád trochu myslí na dráhu seriózního spisovatele, vymetá večírky a píše v podstatě bulvár. V první části filmu mu jeho spisovatelské ambice ještě můžeme uvěřit, i jeho pohrdavý odstup od povrchního sladkého života římské smetánky, o které píše. Stejně tak ještě stopy upřímného citu ve vztahu k otci či snoubence Emě, kterou nicméně vytrvale podvádí. Marcello je však v podstatě slaboch, během filmu podléhá, což se odráží i na vnějškové proměně tváře, chování. Rezignuje na ambice, stává se součástí onoho marného světa…

Felliniho freska zobrazuje jak život bohatých a podivné hodnoty jejich světa, tak situaci obyvatel Říma z opačného konce sociální hierarchie. Ukazuje už v té době bezohledný hon novinářů za senzacemi (jméno jednoho z fotografů – Paparazzo – se stalo synonymem pro bulvární fotografy), stejně jako náboženský fanatismus a pověrčivost.
Skandálnost některých scén a témat, která v době uvedení pobuřovala (a řada scén neprošla cenzurou), už nikoho nepohorší. O to více zaujme Sladký život i dnes právě obrazem povrchnosti, honby za senzacemi a pochybnými hodnotami, stejně jako morálním tápáním hlavní postavy.

Vedle Marcella Mastroianniho zazářily ve filmu i mezinárodní hvězdy Anita Ekbergová jako filmová diva Sylvie (usínající jen ve dvou kapkách parfému), Anouk Aiméeová (bohatá neuspokojená Magdalena), a také Lex Barker (snoubenec Sylvie).

Sladký život je pro mnohé vrcholným Felliniho dílem, spojujícím autobiografické momenty i velkou společenskou alegorii. Byl oceněn Zlatou palmou v Cannes 1960, cenou Kruhu newyorských filmových kritiků, a ze čtyř nominací na Oscara získal jednoho (pro Piera Gherardiho za Nejlepší černobílé kostýmy).

V italském znění s titulky.

Zdroj: ČT

Tímto dílem vtrhla do historie moderního filmu „revoluce“, nejen v Itálii, kde Sladký život vyvolal nevídaný skandál, především prudkou reakcí katolické církve, která mu udělila verdikt zapovězeného filmu, „nepřístupného všem“. Vzápětí však byl oceněn na canneském festivalu Zlatou palmou, dostal Oscara a stal se kasovně nejúspěšnějším Felliniho snímkem. Fellini provedl otevřený průřez italskou společností bez ohledu na všechna dosavadní tabu ve sféře morální, náboženské a erotické. Hlavní hrdina, bulvární novinář Marcello Rubini, kterého ztělesnil Marcello Mastroianni, je moderním Candidem procházejícím mravně rozpadlým světem a zároveň sám prožívá svůj soukromý a profesní debakl, neschopen provést zásadní krok pro svou záchranu. Film je strhující výpovědí v kaleidoskopu mistrně natočených scén, které nahlíženy v jejich reálnosti i metaforičnosti patří dnes už do klasiky moderní kinematografie: jmenujme aspoň Marcellovo noční extempore ve fontáně di Trevi s americkou sexbombou Sylvií (v podání živelné „superženy“ Anity Ekberg) nebo luxusní party dekadentní římské aristokracie a vedle ní večírek snobských intelektuálů a pseudoumělců či závěrečné orgie znuděných bohatců ve Fregene. Ve všech Fellini jako bystrý, citlivý pozorovatel, aniž by ulpěl na vnějškové atraktivitě, pronikal k zastírané podstatě úpadku jedince i společnosti na sklonku 50. let. Tímto filmem zakrojil hluboko ostří svého tvůrčího vhledu do zkonvenčnělého umění a dodnes upoutává jako svrchovaně otevřený dialog talentovaného tvůrce se svou dobou.

Autor/Zdroj: /Kino AERO


Italský film Sladký život režiséra Federica Felliniho je jedním z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce šedesátých let minulého století. Není sevřeným filmovým dramatem, ale v podstatě řadou volně spojených příběhů a epizod, s nezvyklou otevřeností popisujících mravní rozklad vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie. Jeho ústřední postavou je novinář Marcello, člověk v podstatě vážný a seriózní, který však při své práci poznal „sladký“ život vyšší společnosti a podlehl mu. Stává se hrdinou erotických skandálů, divokých večírků ve vilách a zámcích, zvrhajících se v pitky a orgie, prohýřených nocí, po nichž přichází kalné ráno, odhalující rub tohoto života. Dva lidé by mu mohli pomoci v jeho současné duševní krizi: filozofující spisovatel Steiner a mladičká dívenka Paola. První však končí těžko pochopitelnou sebevraždou a Paolin hlas, volajjící Marcella k lepšímu životu, je příliš slabý a zaniká ve všeobecné vřavě. Pro Marcella již není cesty zpátky. Film byl vyznamenán Velkou cenou na MFF v Cannes 1960 a mnoha dalšími mezinárodními cenami a uznáními.
Seminář italského filmu 2003

Autor/Zdroj: /

Při příležitosti desátého výročí smrti Federica Felliniho navrací AČFK do českých kin jeho geniální, do detailů propracovanou a mnohavrstevnou mozaiku Sladký život (1960, FP 37/62). Bezmála tříhodinová, epizodicky členěná alegorie, již mnozí filmoví kritici považují za nejlepší Felliniho dílo, se ve své době stala terčem útoků katolické církve kvůli „pohoršlivým“ scénám, jakoby zhmotňujícím sedm smrtelných hříchů. V prvé řadě je ovšem sžíravým pohledem na povrchně požitkářský život římské „vybrané“ společnosti. Fascinující výjevy, jakým je mj. koupel smyslné divy (Anita Ekbergová) ve fontáně di Trevi (jeden z nejerotičtějších momentů v historii kinematografie), jsou průběžně dávány do kontrastu s tragickými událostmi a s životem na opačném konci sociálního spektra. – Fellini pozoruje skandály „slavných a bohatých“ očima znuděného bulvárního reportéra Marcella, který sice opovrhuje životem horních deseti tisíc, sám však již rezignoval na vlastní literární ambice a rozmělňuje talent pouze ve shánění plytkých drbů. Marcellova práce je stejně bezcenná jako jsou jeho emoce vyprahlé, což demonstrují novinářova jednorázová milostná dobrodružství s odlišnými archetypy žen (nespokojená nymfomanka Magdalena, jež by chtěla „být věrnou ženou, ale chce se bavit jako děvka“, oslnivá herečka Sylvie, jež „spí jen ve dvou kapkách francouzského parfému“ atd.). I po setkání s nimi zůstává muž uvězněný v pasti prohýřených nocí a osamělých svítání, neschopný nalézt to, co zoufale hledá (či co spíše možná kdysi hledat chtěl), ale co na divokých večírcích mezi blazeovanými umělci, intelektuály a aristokraty v luxusních restauracích a v zámcích nalézt nemůže. – Marcello Mastroianni skvěle ztvárnil protagonistu jako nedospělého, zbabělého, jakékoli změny neschopného slabocha, jenž se nedokáže rozhodnout ani mezi literaturou a bulvárem, ani mezi svými partnerkami. Navzdory nevěrám i nenávisti k „ubohým ideálům“ se opakovaně vrací ke své patologicky žárlivé a majetnicky hysterické snoubence Emě, odsouzený poslouchat nesnesitelnou směs jejích výčitek a žadonění o lásku. Jediné dva lidi, kteří by mu (snad) mohli pomoci vymanit se z citové prázdnoty přitom nenávratně ztrácí. Jeho přítel Steiner, jenž zbožňuje rodinu a ve strachu „ze sebe i z nás ostatních“ zabije své děti a spáchá sebevraždu, i mladá nevinná dívka Paola se v závěru stávají jen symbolem Marcellových promarněných možností. – Sladký život ani po čtyřiceti letech neztratil na své aktuálnosti: a to nejen proto, že i současný bulvár, dychtící po celebritách bloumajících po večírcích, se ospravedlňuje tvrzením, že „přehnané zprávy si žádá veřejnost“. – Díky fascinujícímu snímku vešel do slovníků nejen termín „dolce vita“ jako synonymum zahálčivého života, ale i jméno postavy Paparazzo: to se začalo používat pro označení bezostyšných bulvárních fotografů, kteří se kolem každé, i sebeintimnější události houfují jako hyeny.
-tse-, Filmový přehled 2003/10