Při hodnoceních české filmové detektivky ze současné produkce se takřka bez výjimky objevuje jedna a tatáž výtka: snímky postrádají vnější nevyhnutelné atributy daného žánru, akčnost, dějovou dynamiku, velkorysejší realizační pojetí, napětí. Zjednodušeně řečeno, namísto dramatických honiček, soubojů, rychlého střídání prostředí a vzrušujících situací přicházejí ke slovu (a zpravidla právě jen ke „slovu“, neboť obrazová složka spíše sekunduje) dlouhé dialogy vyšetřovatelů, informace ponejvíce zprostředkované, retardující snahy o psychologizující meditaci. Jako bychom chtěli „pokleslý“, relaxační žánr detektivky a krimi rehabilitovat tím, že jej zbavíme jeho nejvlastnějších zákonitostí, tajemství a napětí. Připomínky zcela jiného druhu si zatím vysloužil druhý celovečerní titul režiséra a spoluscenáristy (s autorem námětu
Otto Zelenkou)
Miloše Zábranského, nazvaný TÍSŇOVÉ VOLÁNÍ. Zcela paradoxně vycházejí z opačného extrému a operují s tvrzením, že tvůrci svůj obraz „odvrácené strany“ noční Prahy příliš nadsadili, že jej zkreslili až na hranici bezvýchodného pesimismu, krátce: že dnešní realita v této filmové podobě neexistuje.
Podle mého názoru zvolili autoři Tísňového volání výjimečnost a určitou bizarnost svého pohledu zcela právem, v duchu promyšleného záměru (a snad i proto, aby překlenuli slabší místa námětu, což jim těžko můžeme vyčítat). Prahu těchto dnů a především nocí totiž sledují očima příslušníka Veřejné bezpečnosti a jeho spolupracovníků, lidí, kteří den co den projíždějí naším hlavním městem v hlídkovém voze a reagují na výzvy známé „stopadesátosmičky“, linky tísňového volání. Je tedy zřejmé, že „jejich“ stověžatá je jiná, než Praha okouzleného turisty či pokojného obyvatele usínajícího před televizní obrazovkou. Profese je nutně zavádí na místa zdánlivě atypická, setkání s příživníky, opilci, prostitutkami či tragikomicky svéráznými figurkami ztemnělých ulic jsou pro ně každodenní rutinní záležitostí, již posuzují s nadhledem, nikoliv však s absencí elementárního lidského citu. Konečně právě postoj hlavního hrdiny (představuje jej
Josef Vinklář), jenž je v „civilu“ obdivovatelem architektonických a přírodních krás Prahy, inspiroval jednu z nesporných kvalit filmu — epizodické, obrazové (charakteristická kamera
Josefa Hanuše) i významové kontrasty různých podob města; hrubé a hloupé násilí pod čistou velebností portálů a fresek, smrt jako skvrna na jasu vltavského svítání. Škoda jen, že tento hrdinův postoj působí v textu zbytečně proklamativně.
Bez zajímavosti není ani další motiv příběhu, příslušníkovo podezření, že do sporu se zákonem se dostal jeho vlastní syn. Zatímco poněkud mentorské rodičovské rozptylování á la „co vlastně o svém dítěti víme“ děj spíše zavádí a zpomaluje, následná setkání „otce v uniformě“ s určitou částí dnešní mládeže obohacuje příběh o nový rozměr. Z mozaiky napohled nesouvisejících „případů“ (vandalové, narkomanka, diskotéka versus průzračný tanec na Starém Městě) se pomalu rodí nenásilné otcovské i lidské poznání, neodsuzující šmahem bez rozdílu; poznání o to tragičtější, že jej zdánlivě popře hrdinova smrt. A je-li snad režisérův doklad o té nejproblematičtější části naší mládeže maličko nadsazen (spíše co do vnějškové příslušnosti výhradně k životnímu postoji ve stylu tzv. punk), má pro své pojetí přinejmenším dvě důležitá ospravedlnění. Jednak výrazná stylizace těchto antihrdinů, efektní a odpudivě výmluvná zároveň, zvyšuje celkovou účinnost filmové výpovědi, jednak právě touto volbou vyslovil nanejvýš aktuální varování. Nejsou-li zobrazené projevy mládeže ještě typické a převažující, neznamená to, že u nás neexistují, že jejich implantace na české podmínky je fikcí či otázkou vzdálené budoucnosti. Tísňové volání nelze považovat za detektivku v tradičním slova smyslu. Spojuje akční, napínavou podívanou s apelem, jenž by se dal přirovnat k onomu příslovečnému volání žíznivého na poušti, volání jistě ne beznadějnému, ale nebývale otevřenému a varovnému. Přitom realizovanému natolik osobitě a zároveň dostatečně profesionálně, abychom jej mohli považovat za zdařilé vykročení mladého talentovaného režiséra.
SPÁČILOVÁ, Mirka.
Volání na poušti. Scéna. 1986, roč. 11, č. 17, s. 5. [upraveno]
Pražské telefonní číslo 158 je takzvané tísňové volání na Veřejnou bezpečnost. V případech skutečného nebezpčí posílá operační středisko této linky na udaná místa hlídkové vozy.To je důležité zejména v noci. A právě práce jedné z tříčlenných hlídek pohotovostní motorizované jednotky VB se stala námětem filmu Tísňové volání' scenáristu Otty Zelenky a mladého režiséra Miloše Zábranského. Téměř celé dvě noci projíždí divák s příslušníky VB služebním vozem pražskými ulicemí a je svědkem jejich zákroků při dopravní nehodě , proti opilcům, mladým vandalům, narkomanům, zlodějům i násilníkům a nakonec i vrahům. S poručíkem Josefem Kabátem může navíc prožít úzkost o dospívajícího syna Pavla, jehož výchova se rodičům, plně vytíženým v zaměstnání, vymkla v poslední době z rukou. Kabát miluje Prahu a má rá i své noční služby. V boji se zločinem přinese tu nejvyšší oběť: vlastní život. - Tvůrci situovali děj do historického jádra Prahy a v krátkých epizodách postihují odvrácenou stranu velkoměsta, s níž se obyčejný občan setká jen vyjímečně. Režisér Miloš Zábranský natáčeI na autentických místech, ale vytvořil si i prostor pro značnou stylizaci, jež se projenuje ve způsobu snímání i v použití symbolů. Tím se snímek odlišuje od ostatních nových barrandovských titulů s kriminální tematikou.
Autor/Zdroj: /Filmový přehled
