Ucho

O jednom z nejlepších československých filmů už bylo napsáno mnohé: zejména o životních hereckých výkonech Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého, odvážném námětu Jana Procházky, který ho v důsledku stál zdraví, i soustředěné režii Karla Kachyni, pro kterého šlo o vrcholné dílo. Na kocovinu není třeba čekat do rána, někdy propukne už s návratem z večírku. Příběh jedné noci začíná ještě nevinně, banální manželskou šarvátkou v opilosti; drobné nesváry mezi ministerským náměstkem a jeho ženou ale záhy nabudou mnohem hrozivější kontury, které k sobě zprvu rozhádaný pár zase přiblíží. Mistrně vystavěný film dokáže gradovat napětí, ale též ukazovat vzájemný vztah obou protagonistů ve vší nejednoznačnosti. Nervózní Ludvík i hořce cynická Anna mají sice plnou hlavu výčitek, zároveň mezi nimi panuje zřetelné pouto. Na jedné straně cítíme osamocení dvou hrdinů, na druhé straně sledujeme jejich velmi blízkou komunikaci, místy doslova tělo na tělo. Veškerou tenzi pak prohlubuje stěžejní motiv skličující nejistoty vycházející z hrdinova politického postavení v časech, kdy si nikdo nemůže být ničím jistý. Nikdy nevíte, kdo naslouchá, obavy se přelévají s každou myšlenkou na možné důsledky toho, že někdo slyšel, co jste právě řekli. Pestrá a účelně proměnlivá paleta použitých formálních postupů zahrnuje i vemlouvavé použití subjektivního hlediska kamery, to když se ve flashbacích vracíme na večírek politické smetánky, jímž Ludvík proplouval se zřetelnou nechutí i obezřetností, kterou těkající pohledy kamery trefně vystihují. Zhmotněné obavy i nutnost neustálé ostražitosti jsou klíčové pro celý film, zde ale vyplouvají na povrch nejmarkantněji a napomáhají celkové tíživé atmosféře tohoto mimořádného filmu, který přesně a v tom i odvážně zachytil dobu svého vzniku.
Viktor Palák
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016

Zatímco hrstka otevřeně společenskokritických děl, která se podařilo natočit v 60. letech, zkoumala ničivý dopad totalitní mašinerie na životy řadových občanů komunistického Československa, Ucho odvážně zaměřilo kritickou sondu přímo do nejvyšších politických kruhů. V sevření do prostoru čtyř zdí vládní vily se tu během jediné noci odehraje působivé a v klíčových aspektech exemplární drama jednoho z čelných představitelů stranické elity, jemuž v rámci tvrdého mocenského boje hrozí okamžité sesazení a možná i fyzická likvidace. Vypjaté a temně groteskní události oné úzkostné noci jsou zároveň zkouškou vztahu ústředního manželského páru a také příležitostí k pronikavému zkoumání obou charakterů, jež postupně dospěje k nečekaným výsledkům. Politické drama se tak prostupuje s psychologickým, přičemž na mimořádné sugestivitě formálně vytříbeného celku se zásadně podílejí excelentní herecké výkony Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého.

Zdena Škapová
MFF Karlovy Vary 2016

Náměstek ministra a jeho žena byli pozváni na oficiální vládní recepci. Při návratu zjistí, že nemají klíče. Už si zvykli, že jsou neustále sledováni a odposlochováni, ale tentokrát se děje něco mimořádného. Muž si uvědomuje, jak vratké je jeho postavení, a propadne panice. Manželská hádka odhalí vážnou krizi vzájemného vztahu a bezvýchodnost jejich situace. Všudypřítomné "ucho" poslouchá a zaznamenává... Film byl uveden do kin až začátkem roku 1990. Teprve po letech měli diváci příležitost poznat, jak působivá obžaloba totalitního režimu byla napsána a natočena ještě před normalizační érou. J. Bohdalová a R. Brzobohatý plně využili nabízející se velkou hereckou příležitost, škoda, že se o tom tak dlouho nesmělo nic vědět. Počátkem 80. let, kdy byly osudy přísně zakázaného filmu zcela nejasné, natočil Pavel Kohout Procházkův scénář pro německou televizi.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu

Film Jana Procházky a Karla Kachyni Ucho patři k tzv. "trezorovým" filmům, to jest k filmům, které byly natočeny v letech 1968-1970, ale do distribuce mohou být uvedeny až nyní - po dvaceti letech od svého vzniku. Je to tvrdý film. Jeho satirické ostři je namířeno proti praktikám představitelů KSČ a tíim i vlády v období padesátých a šedesátých let, jež bohužel přetrvaly až do nedávných dnů. Je z období, kdy i mezi samotnými soudruhy na vysokých a nejvyšších místech platilo nesmyslné heslo "Důvěřuj, ale prověřuj". Proto byla i ve vilách ministrů a dalších čelných představitelů montována "ucha" - odposlouchávací přístroje, kterými mohla Státní bezpečnost, jež byla pod patronací KSČ de facto nejmocnější silou ve státě, kontrolovat tyto lidi i v jejich intimním soukromí. Ukazuje také, z jakých lidí se vládnoucí vrstva skládala: často z lidi málo vzdělaných, oportunistů, bezohledně těžících ze své okamžité a nepoctivými prostředky získané moci. I dnes - po dvaceti letech od svého vzniku - je film nejen otřásajícím svědectvím, ale i důrazným varováním.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled