Umění plakat

Není třeba si k diváckému zaujetí zvát na   pomoc kouzla kamery, krásu přírody, naléhavost   hudby, ba ani nadpřirozené úkazy - zdejší   postavy jsou samy o sobě dobrými přízraky a   žijí dostatečně výmluvným životem... Ano,   patrně se jedná o umění, plakat až do   sebeobětování vlastních dětí, protože na to   ony slyší, především nejmladší Allan - ve   snaze zalíbit se otci a zachovat zdání   rodinného štěstí, po kterém podvědomě   touží, je schopen přistupovat znovu a znovu na   odpornou otcovu hru... a dost možná, že i díky   tomu bude právě on hlavní postavou v novém   dramatu o litujících se sobcích na zoufalých   rodinných sešlostech a řetězec plačících   tyranů tak zůstane nepřerušen. Docela děsivá   možnost, že i tímto způsobem lze zabírat   místo na planetě.

Myslím, že i připraveného zamrazí. U   severských dramat už jsme zvyklí na nějakou tu   depresi, splín a černý humor, tentokrát je ale   jeho dávka pořádně drsná, podivínská a   krutá. Sledujeme neutěšené poměry v jedné   rodině očima malého chlapce, který o tom, co   je to incest zjevně nemá pojem a rozlišit   dobré od zlého pro něj není lehké. Zvlášť   když ústřední postava zvrhlého otce dokáže   pomocí pláče manipulovat nejen jeho naivitou,   ale přiznám se, že v některých chvílích   obalamutil i mě a skoro mi té kreatury bylo   líto. Styl vyprávění dělá skandinávské   tvorbě čest, je syrový, odkaz Dogmatu je v něm   jasně patrný. Některé scény (otec přijímá   i synkovo "náhradnictví", fingovaná   sebevražda, která se málem zdaří) tnou   opravdu hluboko.

Depresivní, mrazivý příběh rodiny, jejíž   členové jsou chtě nechtě poznamenáváni   citovým vydíráním otce neukazuje nic nového,   co už bychom jindy a jinde neviděli, nesnaží   se na nic apelovat či řešit, zaznamenává   situace chronologicky po sobě, i když ze   začátku se trošku jakoby zdráhá naplno   sdělit v čem spočívá shopnost utěšit otce.   Když malý kluk jde za otcem do pokoje místo   sestry, deprese a bezmoc propuká v plné   síle.Filmařsky solidní sic průměrné dílo.