Vlak stínů

„Včera jsem byl v Království stínů. Kdybyste tak věděli, jak podivně jsem se tam cítil. Je to svět prost barev a zvuku,“ napsal v roce 1896 Maxim Gorkij.

Třetí celovečerní dílo španělského filmaře Josého Luise Guerína nabízí úchvatnou poetickou reflexi o umění, kinematografii a o životě. Snímek stojí na principu falešného dokumentu, vychází tedy z tvrzení, že je složen z rodinného filmového archivu pařížského advokáta Gérarda Fleuryho, jehož smrt doprovázejí tajemné okolnosti. Až závěr prozradí, že jde ve skutečnosti o záběry natočené v současnosti metodou odpovídající technologickým možnostem amatérské produkce 20. let minulého století.

Vlak stínů vizuálně zprostředkovává různé vlastnosti filmové suroviny, s níž už dnes ztrácíme kontakt – zrnitost, neostrost, chemickou podstatu filmového pásu. Nic z toho není bezúčelné, vše se odráží také v postavách, a to způsobem velmi niterným – nejde o primitivní propojení charakteru obrazu s motivacemi protagonistů.

Ve druhé části snímku sledujeme barevné záběry z míst, kde vznikly předchozí černobílé scény. Vlak stínů se natáčel v létě a na podzim roku 1995 v Normandii. Jeho název vzešel z textu ruského literáta Maxima Gorkého o jeho první zkušenosti s kinematografem, který inspiroval i Guerínův ideový přístup k snímku. Jeho rozvolněné vyprávění nespočívá jako u konvenčních filmových děl v odstranění prostorových rozdílů mezi jednotlivými záběry. Režisér se naopak snaží upozornit na jejich nezávislost, k tomu nevytváří ani pocit výrazné prostorově-časové kontinuity.

Neméně zajímavé je promítání rodinných scén natočených údajně v roce 1928 opakovaně, avšak vždy v různém kontextu. Díky tomu už film nevnímáme jako záznam minulých dob, zato ho můžeme odhalit jako zdatného manipulátora s časem. Další významy do Guerínova snímku přináší také použití optických a jiných triků.

David Čeněk
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017