Jiřina Štěpničková

Jiřina Štěpničková se svým způsobem vymykala prvorepublikovému vnímání filmových hvězd, přesto i ona patřila k významným osobnostem stříbrného plátna i divadla, nicméně jako jiné slavné herečky té doby i ji postihl po válce nepříliš šťastný osud, u ní konkrétně navíc ve velmi dramatické podobě dlouholetého vězení. Jiřina Štěpničková měla původ v nepříliš bohaté rodině a vyrůstala v Praze. Jak sama později zdůrazňovala, její osobnost pomáhalo formovat sportovní prostředí na Letné, stejně tak ale mezi její zájmy patřilo i divadlo.

S podporou matky nastoupila Jiřina Štěpničková ke studiu herectví na pražské Státní konzervatoři, již jako adeptka herectví vystupovala v Osvobozeném divadle (1928-1930), díky nevšednímu talentu a zajímavému hereckému projevu byla ještě před absolutoriem angažována do Národního divadla (1930-1936). Tady dostávala příležitosti sice jen ve vedlejších rolích, pozornost laické i odborné veřejnosti ale dokázala získat svými kreacemi lyrických a přitom sentimentu zbavených postav dívek a mladých žen. Nedlouho po vstupu na jeviště Národního divadla přišly i první nabídky od filmu a Jiřina Štěpničková debutovala nevelkými úlohami v komediích MUŽI V OFFSIDU (1931) a MILÁČEK PLUKU (1931), další práci před kamerou se ale úmyslně vyhýbala.

Nové příležitosti ve filmu jí nabídl Josef Rovenský (TATRANSKÁ ROMANCE, 1934; ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ, 1934). Nejednalo se sice o nijak zásadní tituly, Rovenský ale objevil v Jiřině Štěpničkové ideální představitelku postav venkovských dívek. Vyvrcholením jejich spolupráce bylo filmové zpracování mrštíkovského dramatu MARYŠA (1935), v němž Štěpničková hrála titulní roli a získala za ni Státní cenu v oblasti filmu, snímek jako celek se dočkal uznání i na filmovém festivalu v Benátkách. Maryšu hrála Štěpničková ostatně i v Národním divadle v nastudování z roku 1933. Výrazné postavy venkovských dívek a žen ztvárnila ve druhé polovině 30. let i v několika dalších filmech, k uměleckým vrcholům dospěla v hereckém partnerství s Gustavem Nezvalem ve filmech MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA (1940) a JAN CIMBURA (1941).

Národní divadlo opustila Jiřina Štěpničková v roce 1936 a vstoupila na scénu Divadla na Vinohradech, kde strávila patnáct let. Ve srovnání s Národním divadlem teprve tady našla uplatnění ve stěžejních rolích, opět především v české klasice (Strakonický dudák, Lucerna), za války se pohostinským účinkováním v titulní roli Maryši vrátila i do Národního divadla (1943). Kromě již zmíněných filmových postav dostala Jiřina Štěpničková řadu příležitostí i v poloze mladých žen s nepříliš šťastným osudem (CO SE ŠEPTÁ, 1938; TANEČNICE, 1943; Š'ŤASTNOU CESTU, 1943).

Jestliže většina prvorepublikových filmových hvězd musela na své postavení rezignovat hned po osvobození, Jiřinu Štěpničkovou zasáhl až nástup komunistického režimu. Osudným se jí stal pokus o emigraci do Velké Británie v roce 1951, který ovšem probíhal pod dohledem státní bezpečnosti. Jiřina Štěpničková byla následně souzena za špionáž a velezradu, neslavnou kapitolou v životopisech řady herců je petice Vinohradského divadla, která pro ni požadovala trest smrti. Štěpničková byla odsouzena k patnácti letům vězení, po necelých deseti letech byla propuštěna. V roce 1969 dosáhla úplné rehabilitace, mezitím dokonce v roce 1968 obdržela titul Zasloužilé umělkyně. Po svém propuštění přijala angažmá na oblastní scéně Městského divadla v Kladně (1961-1962), kde hned získala pozornost v titulní roli Čapkovy Matky. Poslední aktivní léta strávila na prknech Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, kam nastoupila v roce 1962 a také tady zaujala svými hereckými výkony v postavách stárnoucích žen (Morálka paní Dulské, Pygmalion, Smutek sluší Elektře).

Po delším odmlčení se Jiřina Štěpničková vrátila i před filmovou, později i televizní kameru. Z řady jejích výstupů vyniká hlavní role stárnoucí a zneuznané herečky v psychologickém snímku HVĚZDA (1969), ve stejné době se s ní diváci mohli setkat i v kvalitních seriálech jako SŇATKY Z ROZUMU (1968) nebo F. L. VĚK (1971), menší úlohy hrála i v dalších umělecky hodnotných titulech přelomu 60. a 70. let (SKŘIVÁNCI NA NITI, 1969; KLADIVO NA ČARODĚJNICE, 1969; PĚNIČKA A PARAPLÍČKO, 1971). Úplně naposledy před kamerou stála v seriálu SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE (1985).

Jiřina Štěpničková zemřela v Praze 5. září 1985 ve věku 73 let. Jejím manželem byl malíř Jan Samec (1917-1988), měli spolu jednoho syna. Jiří Štěpnička (*1947) následoval svou matku a dnes patří k významným osobnostem českého herectví.

Autor: argenson

Vynikající česká herečka s nezaměnitelným osobitým projevem, která byla bohužel malinko zastíněna ostatními hvězdami našeho předválečného filmu. Přesto byla obsazována celkem často, a to zejména do tragických rolí, respektive do rolí nešťastných dívek. Objevila se ale i v některých komediích. Nejinak tomu bylo v divadle, kde občas vystupovala ve veselohrách, její doménou však zůstaly role tragické. Během studia na konzervatoři hostovala v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Ještě před absolutoriem se stala členkou Národního divadla. Po šesti sezónách odešla na Vinohrady. V letech 1962 – 1985 byla členkou Realistického divadla.

U filmu začínala na počátku 30. let, za její zlomový film by se pak dala považovat Maryša (1935). Ta jí na jednu stranu přinesla další nabídky, ale na druhou stranu jí přiřkla typově podobné role, tedy role vesnických, nešťastně zamilovaných dívek či žen, které se později i pomatou na rozumu. Ať už je to Vojnarka (1936), Muzikantská Liduška (1940), nebo Viktorka v Babičce (1940) Františka Čápa. Její nepřítomný, zasmušilý či zasněný pohled se na takové role vskutku více než hodil, ale její talent by určitě volal i po složitějších postavách. Místo nich se objevila v několika komediích - Jedenácté přikázání (1935), Velbloud uchem jehly (1936), Včera neděle byla (1938) a veselohrách (Počestné paní pardubické 1944).

Za války odmítla hrát v německých filmech, před kameru se vrátila až v 60. letech. V roce 1947 se jí v Londýně narodil syn Jiří. Po návratu do Čech a následném útěku do ciziny byla zatčena a obviněna ze špionáže. Odsouzena byla k patnácti letům vězení, propuštěna byla na amnestii v roce 1968. V roce 1969 dostala titul zasloužilá umělkyně. Jiřina Štěpničková zemřela v roce 1985 na rakovinu.

Autor: Ingrid

Jiřina Štěpničková, narozená v Praze, začínala se svojí filmovou kariérou na počátku 30.let. Za její zlomový film se považuje Maryša, který ji přinesl další filmové nabídky a na řadu let se stala uznávanou představitelkou vesnických dívčích a ženských postav. Za války odmítala hrát v německých filmech a nechala si operovat i zdravé koleno, aby v nich nemusela hrát.
V 1950 byla odsouzena komunistickým soudem a poslána do vězení za neúspěšní pokus o útěk za hranice. V 1963 se stala členkou Realistického divadla v Praze a v roce 1969 dostala titul zasloužilá umělkyně. Za zmínku stojí i role ve skvělém filmu Kladivo na čarodějnice.
Hercem je i její syn Jiří Štěpnička, znamý i jako dabér. Jiřina Štěpničková umřela v roce 1985 na rakovinu.


Autor: Serpentina