Jakov Josifovič Džugašvili byl nejstarším synem sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina. Narodil se z jeho prvního manželství s Jekatěrinou Svanidze, zvanou též „Kato“. Kolem jeho osoby dodnes panuje řada nejasností: problém začíná už s určením data a místa jeho narození, neboť prameny uvádějí hned několik možností - od 23. března 1905, přes r. 1907 až po 18.03.1908. Všeobecně se však jako datum a místo Jakovova příchodu na svět přijímá 18. březen 1907 a vesnička Borji (u Kutaisi) v Gruzii (jiné prameny ale zmiňují např. Baku).
Protože Jaškova matka zemřela jen pár měsíců po jeho narození na TBC a otec se vzhledem ke svému zaneprázdnění politickou činností nebyl s to se o synka postarat, vyrůstal Jakov až do svých 14 let v Tbilisi u příbuzných z matčiny strany. Teprve roku 1921 jej jeho strýc Alexandr Svanidze poslal do Moskvy za účelem získání vyššího vzdělání. Bylo to těžké, protože Jakov mluvil jen gruzínsky a teprve po jeho příjezdu do Moskvy se začal učit ruštině. Žil společně se svým otcem a jeho rodinou v Kremlu a navštěvoval školu pro děti vůdců sovětského režimu. Učení mu příliš nešlo, což jeho otce nemálo popouzelo - J. V. Stalin svého staršího syna nijak nemiloval a od začátku se k němu choval velmi chladně a odtaživě.
Jakov, vychovávaný v tradičním gruzínském duchu k úctě k rodičům a starším, sice otce ctil, byl však na jeho vkus příliš tichý a zádumčivý. Rád četl a stranil se nejen společnosti spolužáků, ale i svých svou mladších sourozenců: Světlany a Vasilije. Na rozdíl od nich také nikdy nepřijal jméno Stalin a vždy vystupoval pod rodinným příjmením Džugašvili, což bylo další příčinou otcovy nelibosti. Jistou oporu měl Jakov v maceše, druhé Stalinově ženě Naděždě Alilujevové, která se mu snažila vytvářet pocit domova, ale i ta poměrně brzy zemřela.
Po ukončení desetiletky studoval na elektrotechnické škole v Sokolnikách. Tu ukončil v r. 1925 a ve stejném roce se proti vůli svého otce oženil se spolužačkou, šestnáctiletou židovskou dívkou Zojou Ivanovnou Guninou. To vyvolalo další výbuch Stalinova hněvu, jemuž psychicky zlomený Jakov nedokázal oddolat a pokusil se o sebevraždu zastřelením. Zranění však přežil a Stalin neprojevil jedinou známku lítosti, jen řekl: " Hlupák. Ani zastřelit se neumí." Nechal však syna alespoň převézt do privigované nemocnice pro nejvyšší představitele státu, kde se Jakov léčil celého čtvrt roku.
Poté i s manželkou odjel na radu S. M. Kirova do Leningradu, kde žili u příbuzných Stalinovy manželky Naděždy. Jakov tu absolvoval elektrotechnický kurs a nastoupil jako denní služba na 11. rozvodné stanici, jeho žena Zoja studovala báňský institut. Počátkem r. 1929 se jim narodila dcerka, která ale brzy zemřela a záhy poté se rozpadlo i jejich manželství.
Jakov se vrátil zpátky do Moskvy, kde r. 1930 nastoupil do Moskevského inženýrského institutu F. E. Dzeržinského na tepelně-fyzikální fakultu. Po jejím absolvování v r. 1935 získal titul inženýra a pracoval potom v tepelné elektrárně Stalinových závodů. Počátkem 30. let se seznámil s Olgou Pavlovnou Golyševovou z Urjupinska, která se 10. ledna 1936 údajně stala matkou jeho nemanželského syna Jevgenije.
Na Stalinovo přání se Jakov roku 1937 zapsal na večerní studium Dělostřelecké akademie, kterou dokončil těsně před válkou v hodnosti poručíka. Roku 1939 se znovu oženil s Julií Melcerovou, židovskou tanečnicí z Oděsy. Tu měl jeho otec kupodivu docela rád a údajně ji dokonce vlastnoručně krmil vidličkou jako milující gruzínský tchán. Manželům se 19. února 1938 narodila dcera Galina. Během druhé světové války sloužil Jakov Džugašvili od prvních dnů jako dělostřelecký důstojník v Rudé armádě a v bitvě u Smolenska byl 16. července 1941 zajat.
Německá propaganda se zajetí Stalinova syna pochopitelně snažila patřičně využít - do světských linií byly shazovány letáky s obrázkem zajatého Jakova a textem „Němečtí důstojnící besedují s Jakovem Džugašvilim“. Byl zde i text vyzývající sovětské vojáky, aby také přestali bojovat a vzdali se. Na druhé straně byla fotografie údajného Jakovova dopisu s textem: „Drahý otče! Jsem v zajetí, zdráv, brzy budu odvezen do Německa do jednoho z táborů pro důstojníky. Zacházení dobré. Přeji zdraví, zdravím všechny. Jaša.“
Byla to však pouhá mystifikace a jakékoli německé pokusy získat J. Džugašviliho ke spolupráci se ukázaly jako marné. Později proto byl z berlínského hotelu Adlon převezen do zajateckého tábora pro důstojníky v Hammelburgu, kde se jej snažili zlomit neustávajícími výslechy, bitím a hladem. Když nevyšel ani pokus o jeho výměnu za maršála Pauluse (Stalin tuto nabídku odmítl a údajně řekl, že "nemůže vyměnit maršála za vojína"), byl Jakov deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Tady se, podle výpovědí spoluvězňů stával stále zádumčivější a pomalu upadal do depresí, zvláště když v táborovém rozhlase vyslechl záznam Stalinova projevu, kde zazněla i tvrdá slova o zajatcích – zrádcích vlasti. Večer 14. dubna 1943 vyšel z baráku a vrhl se do „zóny smrti“ u plotu z ostnatého drátu. Hlídka pochopitelně bez výstrahy vystřelila. Smrt nastala okamžitě a vedení tábora zaznamenalo do jeho karty „Zastřelen při pokusu o útěk“. Jeho ostatky pak byly zpopelněny v táborovém krematoriu.
Dá se vcelku s určitostí předpokládat, že Jakov, vědom si bezvýchodnosti a beznadějnosti svého postavení, vstupem do zajatcům zakázané zóny prakticky spáchal vědomou sebevraždu. O jeho osudu se v Sovětském svazu dlouho mlčelo a teprve 28. října 1977 byl rozkazem Presidia Nejvyššího sovětu SSSR nadporučík Jakov Džugašvili „za odvahu v boji s německo-fašistickým nepřítelem a za hrdinské chování v zajetí“ posmrtně vyznamenán Řádem Vlastenecké války 1. stupně. Rozkaz byl ovšem tajný, takže se o něm veřejnost prakticky neměla šanci dozvědět. Vzhledem k tomu, že ostatky tohoto Stalinova syna nebylo možno dohledat, zastupuje dnes jeho hrob urna s prstí a popelem z místa bývalého krematoria v Sachsenhausenu.
Autor: green-tea .
