Josef Masopust

Legendární fotbalista Josef Masopust se narodil v dnes již zaniklých Střimicích u Mostu jako nejstarší z šesti dětí mosteckého havíře. Pocházel z velmi skromných poměrů a nikdy na to nezapomněl.

Krátce po válce se stal hráčem dorosteneckého mužstva Mostu, kam se rodina přestěhovala a už v sedmnácti hrál za A-mužstvo. V pouhých 18 letech podepsal přestup do ligových Teplic, kde hrál až do svého nástupu na vojenskou základní službu. Odtud byl už jen krůček do nově se tvořícího klubu ATK Praha, později Dukla Praha, kde kopal dlouhých 15 let na místě levého záložníka. Stal se výrazným tvůrcem hry a spolu s týmem získal sedm ligových titulů.

Reprezentační dres tehdejšího Československa oblékl poprvé v roce 1954 a za "nároďák" odehrál celkem 63 zápasů, ve kterých vstřelil 10 branek. Měl lví podíl na 3. místě našich fotbalistů na Mistrovství Evropy 1960 ve Francii a především na stříbrném umístění na Mistrovství světa 1962 v Chile. A právě v tomto roce získal jako první Čechoslovák titul Zlatý míč nejlepšího fotbalisty Evropy (druhým a zatím posledním Čechem, oceněným touto trofejí se stal v r. 2003 Pavel Nedvěd).

V letech 1963-65 hrál za vybraná mužstva jak světová, tak evropská a v týmu "starého kontinentu" mu byla svěřena funkce kapitána. Závěr hráčské kariéry strávil v letech v Belgii (1968-70) a vrcholový fotbal hrál naplno až do svých devětatřiceti let!

Z mnoha set utkání, která Masopust sehrál, mu v paměti patrně nejvíce utkvěly dva zápasy - a to Dukla Praha – FC Santos v roce 1959 v Mexiko City a Československo – Brazílie ve finále mistrovství světa 1962 v Santiagu de Chile. V utkání v Mexiku vyhrála Dukla Praha nad tehdy patrně nejlepším světovým fotbalovým klubem z Brazílie 4:3. Geniální fotbalista vstřelil dva góly, byl nejlepším hráčem zápasu a podal lepší výkon než největší hvězda Santosu Pelé. Druhým vrcholem pro něj bylo finále Mistrovství světa 1962, ve kterém vstřelil Brazilcům jediný gól a nezapomenutelnou zůstala jeho "česká ulička". Češi sice nakonec v roce 1962 podlehli v boji o titul mistrů světa 1:3, ale na letišti je vítaly tisíce diváků.

Masopust proslul nejen fotbalovým uměním, ale i gentlemanským chováním, díky kterému získal i přátelství fotbalových velikánů Pelého, Eusébia a dalších. Dodnes se traduje již klasická a pro fotbalového gentlemana příznačná historka, kdy se Pelé zranil, ale střídat se tehdy ještě nesmělo a tak zůstal na hřišti. Když dostal míč, Masopust před ním zastavil a čekal, až přihraje někomu jinému. Nechtěl prostě jít do souboje se zraněným protihráčem. „Bylo to jedno z nejhezčích gest v historii fotbalu. Projevil cit pro fair play, o kterém se dnes tolik mluví. Tohle byla opravdová ukázka úcty k člověku,“ takto se několikrát vyjádřil nejlepší hráč všech dob Pelé.

Po konci hráčské kariéry byl Masopust úspěšný i jako trenér. V roce 1978 dovedl k titulu Brno, v letech 1984-87 vedl národní tým Československa a přispěl dokonce i k rozvoji fotbalu v Indonésii, kde trénoval juniorskou reprezentaci.

Za svůj vzor považuje Masopusta i jiný držitel Zlatého míče a současný šéf UEFA Michel Platini. "Narodil jsem se v době, když už byl pan Masopust vynikající fotbalista. Obdivovali ho moji rodiče, tvořil dějiny, byl můj vzor."

V roce 2000 byl zvolen českým fotbalistou století před Josefem Bicanem a Ivem Viktorem. Za svého nejlepšího hráče v historii ho vybrala i FAČR k 50. výročí UEFA a mezi 100 nejlepších fotbalistů historie ho zařadil také Pelé.

Od roku 2009 je po něm pojmenován mostecký stadion (Fotbalový stadion Josefa Masopusta) a v květnu 2012 byla na památku odhalena u stadionu Dukly Praha na Julisce v Praze 6 jeho socha.

V posledních letech se fotbalový internacionál potýkal se zdravotními problémy, v červnu 2015 už ataku těžké nemoci vzdorovat nedokázal.

Jedním z fotbalistů, který jej naposledy přiletěl povzbudit, byl právě Francouz Michel Platini (1955), stihl se s ním však už jen rozloučit.

Josef Masopust, čestný sportovec a opravdový rytíř fotbalových trávníků, zemřel 29.6. 2015 ve svém pražském bytě, v kruhu své rodiny - manželky Věry, dcery Ivany a syna Antonína.

Autor: Angelika2808