V roce 2029 chybí lidem zásluhou skvělého vůdce Johna Connora, syna Sarah Connorové, už jenom kousíček k vítězství, které by ukončilo dlouhou válku proti strojům. Skynet, který ji celou rozpoutal vyvoláním soudného dne, má ovšem k dispozici tajnou zbraň, jíž není nic jiného, než stroj času. Tím vyšle do minulosti, konkrétně samozřejmě do roku 1984, robota Terminátora T-800 Cyberdine Systems Model 101, aby Sarah zabil ještě dříve, než zplodí syna. Voják Kyle Reese, Johnova pravá ruka, se nabídne, že projde časem, aby ji mohl chránit. Jenže nedlouho po procitnutí ve „zlatých osmdesátých“ zjistí, že všechno je docela jinak.

Ve speciálu nazvaném 7 důvodů, proč se mít na pozoru před novým Terminátorem jsem se bohužel nespletl, a tudíž rozhodně neuškodí, když z něj budu nadále vycházet. Začíná tím, že kvůli neúčasti Jamese Camerona s největší pravděpodobností nepůjde o kdovíjaké dílko. A to se potvrdilo, protože Terminator: Genisys se kvalitativně pohybuje zhruba na úrovni Terminatora 4, což jistě sami usoudíte, že není žádná výhra. Nicméně jsem maximálně přesvědčený o tom, že už tvůrci trojky se vydali směrem, jakým by se režisér jedničky a dvojky nikdy nevydal. Jinými slovy se obávám, že pokud příště nebude aktivně zapojen do výrobního procesu, nebude mít tahle série už vůbec co nabídnout. A přitom v ní stále zbývá několik pozoruhodných, avšak zatím neprobádaných území.

Druhým bodem byli scenáristé. Laeta Kalogridis a Patrick Lussier se od samého prvopočátku netvářili býti těmi pravými, kteří by měli uvadající ságu spasit. Nejenže si věci zbytečně komplikují třeba zdlouhavým vysvětlováním, ale zároveň vnášejí další nesmysly a paradoxy. V této části se spolu Sarah a Kyle nevyspí ani v roce 1973, ani v roce 1984, ani v roce 1997, ani v roce 2017, a pochopitelně ani v roce 2029. O „páření“ se tu pouze mluví. Otázka tedy zní, kde se po přesunutí děje do čtvrtého zmíněného letopočtu vzal John Connor, když by se za těchto souvislostí vlastně nemohl vůbec narodit? Nebo proč neodcestují do jiné doby, kde by zabránění soudného dne mohlo být snadnější? A proč stroje naopak neterminují Kyla Reese, Johnova otce, když se to u Sarah soustavně nedaří?

I proto, že ji chrání „Taťka“, jak říká svému Terminátorovi-Ochránci, jenž vypadá jako Arnold Schwarzenegger. Už přes deset let ji vychovává a ví, že v roce 1984 dorazí T-800 (taky Arnold), aby ji zabil. Dojde tak na zdánlivě velkolepou bitvu dvou Arnoldů, která stejně patří k tomu nejzajímavějšímu, co Terminator: Genisys poskytuje. První díl představoval dokonale vyváženou směsici napětí, akce a romantiky (de facto přesně v tomto pořadí). U novinky, která právě zamířila do kin, se asi nejvíce vryjí do paměti romantické scénky a výjevy, což lze zřejmě přisuzovat tomu, že pod scénářem je podepsaná žena. Neříkám, že přímo tady, ale někde v procesu výroby se stala chyba, protože kupříkladu moment, kdy Ochránce řekne „protect my Sarah“, dozajista nevyznívá tak, jak bylo zamýšleno.

A to James Cameron říkal, ba přikázal, kamarádce Laetě, když ho žádala o svolení, ať hlavně napíše dobrou roli pro Arnolda! Ten však povětšinou hraje druhé housle, a proto musíme být vděční za každý okamžik, kdy se na plátně objeví. Jedině tak si totiž uvědomíme, že opravdu sledujeme Terminátora, ačkoliv jeho skutky nejsou takové, jaké bychom právem očekávali. Svede souboj se sebou samým, trochu si zastřílí, řekne několik vtipných a trefně načasovaných hlášek, ale také vejde s obřím plyšovým méďou skrývajícím zbraň na místo, kde se to hemží policajty, přičemž nikdo z nich nehne ani brovou. A když konečně prohlásí: „I’ll Be Back“, vyskočí záhy z vrtulníku (nejedná se přímo o chopper) na helikoptéru, která letí pod ním (tj. přímo na vrtuli), zničí ji, ale sám v podstatě vyvázne s drobnými škrábnutími.

Bizarní situace, navíc doprovázená původní jedinečnou hudbou Brada Fiedela (nový soundtrack je jinak, s výjimkou závěrečné titulky doprovázející písně, dosti otravný), čímž se dostáváme k bodu třetímu, tedy typickému recyklačnímu přístupu. Natrefíme tu i na další jevy, které se udály v první a/nebo druhé části. Především přicestování do roku 1984 jest de facto záběr po záběru zkopírováno (či spíše vykradeno?) z jedničky. Čili se dá směle tvrdit, že jde o nejlepší pasáž filmu. Jinak se ale tvůrci rozhodli – co se bodu tři týče – jít víceméně proti v současnosti zavedenému hollywoodskému remakovému/rebootovému či „sequelovému“ trendu a zvolili více vlastní cestu, což v tomto případě byla chyba. Jediným fakticky výborným, leč pouze zčásti využitým nápadem byl projekt Genisys (Skynet), využívající běžné vzájemné propojenosti – televize s počítačem, počítače s mobilním telefonem, mobilního telefonu se speciálními hodinkami … ke snadnějšímu ovládnutí světa.

Herci a herečky. Přestože tu John Connor projde zdaleka nejbrutálnějším vývojem, jeho představitel Jason Clarke jej dokázal učinit zcela lhostejným a apatickým vůči divácké interakci. Kdyby někdo vytvořil anketu o nejlepšího představitele Johna Connora, troufám si tvrdit, že by se tenhle Australan, u nějž mi navíc připadalo, že si ponechal většinu přízvuku ze své rodné země (a John Connor přeci nepochází od klokanů), umístil až za Christianem Balem, Nickem Stahlem a možná i Thomasem Dekkerem, jenž pozdějšího legendárního vůdce ztvánil v tomto televizním seriálu. A ještě ke všemu kvůli němu nemůžeme příliš dlouho obdivovat půvab Sandrine Holt! Inu, evidentně není sci-fi jako sci-fi. Zatímco do Úsvitu planety opic zapadl Clarke bezvadně, tentokrát se s jeho obsazením tvůrci unáhlili. Jai Courtney (Kyle Reese) také nepřesvědčil, nicméně alespoň se může pyšnit zhruba … dvěma povedenými momenty. Courtney B. Vance tu má jakožto Dyson absolutní minimum prostoru a J. K. Simmons ztvárňuje postavu, ze které se jistojistě dalo vytěžit mnohem, mnohem více užitečného a prospěšného.

Dva herci, resp. jeden herec a jedna herečka, však svými projevy velice mile překvapili. Byung-hun Lee (T-1000) dokázal, snad částečně i díky svému asijskému původu, zachovat unikátně kamennou tvář, chladnokrevnost a nekompromisnost, čímž nechal vzpomenout na Roberta Patricka, za jehož kreacemi o tolik nezaostal. Jeho scény, jichž bohužel není tolik, musíme taky hodnotit kladně. O nejpříjemnější překvapení se pak postarala Emilia Clarke, jež se navzdory předpokladům nesnaží být rovnocennou následnicí drsné a neohrožené Lindy Hamilton z Terminátora 2. Její Sarah si též rozumí se zbraněmi, ale zároveň o ní nelze tvrdit, že by byla zcela soběstačnou. Snad i proto, že si až příliš zvykla na to, že má non-stop po boku „Taťku“ (to je mi opravdu oslovení jak z nějaké nepovedené parodie). A postará se současně o většinu vtipných momentů, přičemž tahle komediální rovina pasuje ke sličné Emilii o něco více.

A dostáváme se k režisérovi, jenž po výborném spektáklu s názvem Thor: Temný svět, tentokrát žádnou pochvalu nezaslouží. Dost možná za to může i fakt, že za sebou neměl tak silné producentské zázemí. Jako by si neuvědomoval, že teď nepracuje na jedné epizodě byť nákladného, ale přesto pořád jenom televizního seriálu. Jelikož ty se přece natáčejí o poznání rychleji. Hned několik scén, včetně většiny akčních, tak působí dosti odbytým dojmem. Navíc bych klidně vsadil celý Arnoldův honorář na to, že Alan Taylor rozhodně nikdy nebyl velkým příznivcem této série. Vizuální stránka Terminatora: Genisys je extrémně obyčejná, až nijaká. A to samé platí pro atmosféru. Skutečnost, že se většina děje odehrává pouze ve dva roky vzdálené budoucnosti, tudíž všechno může vypadat stejně jako v současnosti a všichni taky můžou poslouchat stejné písničky, ti skalní příznivci prostě jako omluvu nevezmou!

Pravda, vinu na samotného režiséra svalovat nelze. Vytahat za uši by zasloužil i kameraman Kramer Morgenthau. Minimálně za to, že souhlasil s tím, aby Arnoldův Terminátor-Ochránce nosil mikinu s kapucí. Ta měla posloužit pouze jeho rádoby stylovému nástupu, který ale není tak cool, protože už předtím promluví. A nikdo na světě nemá přízvuk jako Arnold! Ta kapuce navíc působí stejně ujetě, jako ono oslovení „Taťko“. Nebylo by náhodou lepší, efeknější, efektivnější a filmovější, kdyby si kameraman raději pohrál se světlem a stíny? Podle mě o tom nemůže být nejmenších pochybností. Alespoň, že letecké záběry snesou ta nejpřísnější kritéria.

Nyní se tedy dostáváme k přístupnosti, která byla oproti jedničce, dvojce a trojce snížena na tu z komerčního hlediska nejvýhodnější. Přitom kromě Arnolda bylo, je a bude právě násilí to, co dělá Terminátora Terminátorem. Tedy se jedná o další důvod, proč Genisys představuje jen slabý odvar někdejšího kultu. A dorazili jsme k zahraničním ohlasům, které byly v naprosté většině případů záporné a ke škodě vlastně všech zúčastněných se musí konstatovat, že nelhaly. Na zprvu podceňovaný biják, který by se vzepřel všem konvencím a předsudkům a stal se vzývaným překvapením dekády, si zkrátka budeme muset počkat do nějaké jiné filmové události. Ačkoliv takový Šílený Max: Zběsilá cesta k tomuto statusu nemá zase tak daleko.

Terminator: Genisys je věc, která ale de facto splnila veškará očekávání. Jak to? Protože ta nebyla veliká, nýbrž docela prťavá. Skalní příznivce originálních skvostů Terminátor a Terminátor 2: Den zúčtování, jenž očividně svými vizuálními efekty předběhl o dvě desetiletí dobu, zkrátka nepotěší, nicméně přesto si myslím, že by jim neměl uniknout. A co potencionální noví diváci, na které tvůrci mysleli ještě více? Ti asi nebudou chápat, jak je možné, že ‚tohle‘ bylo kdysi všemi zbožňováno. Nevím, nevím, jestli následující dva díly, s nimiž se snad i přes chabé přijetí nadále počítá, budou mít čím zaujmout. Kór když tomu všemu mezititulková scéna nasadila pořádnou korunu.

FOTO: CinemArt