Ve třetí části rozhovoru s bývalým příslušníkem francouzské cizinecké legie a expertem v oblasti bezpečnosti a bojových umění půjde řeč také o pozoruhodných knihách, které napsal. Stanislav Gazdik: V dnešní době určitě. Je samostatná legie, kde se cvičí, a pak je mise, která je většinou mezinárodní nebo je tam více subjektů. Takže záleží na nádechu té mise, ale modernizace je v každé armádě. Za mé doby, kolem 1995, jsme byli ze speciálních jednotek první, kteří jsme používali transfer přes satelit. Nejprve jsme měli fotky, pak při misi v Africe i video. Tehdy bylo všechno veliké, počítače se startovaly dvacet minut. V dnešní době je všechno malinké. Člověk si s tím pomáhá a musí se přizpůsobit té moderní době, protože vidíme, co se děje třeba ve válce na Ukrajině, jak drony dokážou likvidovat pěšáky. Z pohledu vojáka je to smutné, protože půlku života trénujete na to, abyste byl dobrý voják, pak zákeřně přiletí nějaký dron a tu skupinu zlikviduje. Člověk se musí na boj přizpůsobit a nesmí ho podceňovat.
Předpokládám, že tenkrát v roce 1991 jste takhle nepřemýšlel, ale co byste dělal, kdybyste se do Francouzské cizinecké legie nedostal?
I s tím jsem počítal, protože myslím i na zadní vrátka. Vzal jsem si měsíc neplaceného volna. Kdyby mě nevzali, tak jsem se vrátil do toho svého koloběhu práce-sport, práce-sport. Mě tehdy žádná jiná jednotka než legie nezajímala. Když mě někdo jednou odmítne, tak už mě ten člověk nezajímá. Vrátil bych se alespoň do těch hutních montáží, kde jsem dělal montéra, protože i když jsem hodně sportoval, nedělal jsem sport na vrcholové úrovni.
Tehdy vám bylo jednadvacet, takže co se týče fotbalu, který jste hrál, jste se klidně ještě mohl dostat až na profesionální úroveň …
Měl jsem našlápnuto. Měl jsem jít hrát do Baníku, kde mě vybrali ve výběrovém řízení s tím, že když viděli, že mám jít příští rok na vojnu, tak řekli, že je nezajímám. Chtěli vzít jenom mladší nebo ty, co mají po vojně. Na vojně jsem měl jít hrát do Dukly, ale povolávací rozkaz zněl „poddůstojnická škola průzkumného vojska Prešov“, protože šéf klubu zapomněl dát složku na vojenskou zprávu. Tak jsem sundal kopačky a skončil s fotbalem. Ve Francii jsem v něm ale pak vyhrál mistrovství legie. V Aubagne jsem začal po osmnácti letech hrát hokej, konkrétně ve třetí lize. A ve fotbale jsme se dostali až do semifinále francouzského poháru, kde jsme těsně prohráli. Letos Aubagne zrovna poprvé v historii postoupila o jednu třídu výš. Syn Oliver hrál zase na Spartě, teď je třetím rokem na Dukle. Na Spartě je přísný režim, kde byl trenér, kterému říkám, že je vrah dětí, protože na ně nesmyslně tlačí. Z jeho skupiny, kde jich bylo pětadvacet, zůstali možná dva kluci. A víc jak pět kluků skončilo s fotbalem úplně. S tím já nesouhlasím. Starší syn Philippe hraje rugby a snažím se, aby byli psychicky a fyzicky odolní, jelikož je důležité, aby si dokázali poradit v týmu i ve škole.
Sportovci na vrcholové úrovni mají často striktní jídelníček. Jak je to s jídlem v legii?
Co si ulovíš, to si sníš. (smích) Když jsem dělal kempy, tak jsem, abych ty lidi vykolejil, dával sandwich, jednu šunku, druhou šunku a vajíčko. Chtěli třeba ještě sýr a máslo, ale nic nedostali. Když si stěžovali, museli za trest do dvaceti minut vyběhnout na kopec. Zrovna jako v legii. Člověk dostal jídlo, přišel šéf a muselo se zpívat. A když nebyl spokojený, muselo se vyhodit jídlo do koše. Když je pak tělo ve fyzické zátěži, tak potřebuje cukry a sůl. A když jsem byl v kuchyni na farmě, tak první co bylo, snědl jsem i se slupkou cibuli velkou jako jablko.
Znáte western Vůně cibule?
Jo, to bylo něco na ten způsob. (úsměv) Co se týče jídelníčku, ve Francii vám některé věci od nás chybí. Já jsem vyrůstal na polívkách a párkách a klobásách. Polívky mi chyběly nejvíc. Ve Francii jsou v podstatě jen dvě, z nichž jedna je cibulačka. Tak jsem se naučil jíst čínské polívky. Sice z toho nebyly žádné kalorie, ale alespoň se člověk cítil nasycený.
Máte dva syny, kteří ještě nejsou podle data narození dospělí. Jak jste jim vysvětloval, co jste dělal za práci, když se začali ptát?
Nikdy se neptali, vždycky jsem jim to říkal. Ještě, když byli u mámy v břiše, jsem jim pouštěl legionářské písničky. Potom, když přišli na svět a hrálo normálně rádio, tak je to nezajímalo, ale když slyšeli legionářskou písničku, tak si lehli na zem a poslouchali. Takže jsem jim nemusel nic vysvětlovat, protože s nimi vedu komunikaci od útlého věku. Napsal jsem dvě knihy, které si taky proletěli, takže všechno vědí.
Je to typicky francouzsky vychcané. (úsměv)
Vy jste tenkrát v přijímači skončil osmý ze čtyřiapadesáti. To se nějak boduje?
V legii se boduje úplně všechno. I to, jak jde člověk na záchod.
Chápu, že když někde ležíte jako sniper a nemůžete vstát, že se záchod řeší jinak …
Legie má takové fígle, že civilista takové myšlenky nemá. Jednoduše spláchne, jednoduše si rozsvítí, a když se potřebuje najíst, tak otevře ledničku. V legii, když si jídlo nechytneš, tak nejíš, a vodu si musíš přečerpat … Fascinuje mě, jak jsou lidi rozmazlení věcmi, které vzali jako automatismus. A jenom sedí a křičí. Je dobré, že stará škola funguje, když ostatní věci nefungují. Když jsem přišel do legie, měl jsem už zkušenosti z naší armády. Jezdili jsme v „BéVéPéčkách“ (bojové vozidlo pěchoty – pozn. aut.). Stříleli jsme ostrýma, takže člověk nemohl udělat chybu. Nebylo to nic moc, ale nebylo to nic. Vojnu mi nakonec zkrátili o čtyři měsíce, takže jsem měl necelé dva roky. V legii je limit výběru do čtyřiceti let, ale jinak tam jsou kluci, kterým je padesát i šedesát, anebo se člověk může vrátit jako rezervista. Člověk si tam uvědomí sám, že pozici, kterou má, musí zvládat. A jakmile ji nezvládá, tak ten systém ho donutí, aby odešel.
Proč teda váš mladší syn není Ludvík?
To se mi moc nelíbilo. Nakonec jsme dali česky Oliver.
Druhá věc je, že starší syn tedy není Filip, ale Philippe. S tím nebylo tenkrát v roce 2007 problémy na matrice?
Ne, protože jsem v té době měl francouzské občanství. Francouzi mně zkrátili příjmení na Gazdik a manželka tím pádem nemusí být –ová, takže je Jana Gazdik.
Pamatuju si právě, že v roce 2004 chtěl dát český fotbalový fanoušek své dceři jméno Chelsea, ale nechtěli mu to na matrice dovolit …
Moji kluci po narození měli i francouzské občanství.
Mluvil jste o tom, že jste chtěl, aby měli disciplínu a byli odolní jak psychicky, tak fyzicky. Ale, čistě teoreticky, kdyby se vám narodily dcery, lišila by se ta výchova nějakým zásadním způsobem?
Bylo by to ještě horší. (úsměv) Protože žena se musí prosadit. Zvlášť v dnešní době, kdy muži se stávají ženami a ženy se stávají muži. Kdyby to byly holky, tak i kdyby chodily na balet, potřebovaly by lokty, aby si udělaly místo.
Při vstupu do legie musíte projít fyzickými, psychickými a zdravotními testy plus pohovory na „gestapu“. Z čeho se skládají ty fyzické a psychické?
Fyzické jsou rozepsané na oficiálních stránkách Francouzské cizinecké legie. Tam je člunkový běh, trakce, přítahy, kliky a sklapovačky. To je všechno. Kdysi se běhávalo i pět kilometrů. Ale v legii, když se řekne, že se jde běhat tři kilometry, tak se běží deset. Pak jsem zjistil, že se nikdy neříkalo, kolik se jde běhat. Vždycky se běžely jen trasy. Počet kilometrů nikdy nikoho nezajímal. Vždycky si v tom musíte najít zálibu. Výchova mých dětí taky není jenom o disciplíně, ale i o lásce. Do ničeho je nenutím, ale věci si vysvětlujeme. Plní různé úkoly, za které si můžou vydělat peníze. Ale je tam i položka lež, za kterou je minus 500 korun, za pozdní příchod domů je zase minus 200. Takhle můžou spíše prodělat, než vydělat. A když pak chtějí na něco peníze a jsou v minusu, tak je nedostanou, protože nejdříve musí splatit ten dluh.
Mají teda stejné úkoly, přestože je mezi nimi věkový rozdíl nějakých pět roků?
Na začátku se v podstatě prali o to, kdo dojde s košem nebo kdo vyndá nádobí z myčky. Teď už je to volnější. Je to motivace, aby věděli, že ve světě zadarmo nikdo nic nedostane.
To mě zpětně mrzí, že jsem v dětství nic takového neměl …
Je hodně věcí, které i já můžu litovat, že jsem je v dětství neměl, ale měl jsem zase jiné věci. Šel jsem v šestatřiceti do důchodu. Komu se to může podařit? Bylo to tak mířené, ale měl jsem nastaveno, že pojedu patnáct let naplno.
Vaše druhá kniha Cesta na vrchol je rozšířeným vydáním vaší první knihy Patnáct let v legii?
Přesně. Lidé měli o tu knihu stále zájem, ale nakladatelství řeklo, že už je to nezajímá. Tuhle knihu pak vydal kolega, který pomáhá těm, co sloužili. Je tam o mých patnácti letech v legii, a pak tam je osobní rozvoj. Jsou tam moje zkušenosti načerpané v civilním světě. Jak jsem svoje působení v legii přizpůsobil civilnímu světu. Je to o přípravě a prevenci.
Podtitul knihy je „A ještě dál“, tak si říkám, co je dál, než vrchol …
Na vrchol není až tak těžké vylézt, ale je těžké z něj slézt. Není to ani o tom se na vrcholu udržet. Ze svého pohledu je to tak, že jsem dosáhnul nějakého vrcholu, pak jsem ho opustil, spadnul jsem na zem, ale postavil jsem nový vrchol. Teď jsem zase někde, zase padám, ale stavím zase další vrchol. Tím pádem mám neustálou motivaci.
Když to vezmu z filmařského úhlu pohledu, tak jsou režiséři jako Ridley Scott nebo Clint Eastwood, kteří jsou v podstatě na vrcholu už padesát roků …
Lepší je zlatá střední cesta, než být hodně populární, a pak po tobě najednou nikdo neštěkne. Jsem připravený na to, že mě lidi poznávají, ale nepotřebuju, aby mě poznávali každý den. Když se mnou chce někdo promluvit, nemám s tím problém, ale není to jako ty české hvězdičky, co musí být stále aktivní na sociálních sítích. Já tam dávám hlavně motivační zdroje, které se snažím předat těm lidem.
Když jsem opustil Calvi a jezdil domů na dovolenou, tam mi kamarád řekl: „Nechceš radši napsat knihu, ať se nemusíš stále opakovat?“ Tak mi to přišlo jako dobrá myšlenka a začal jsem si shánět podklady na knihu. Tím, že jsem byl v Aubagne, tak nebyl problém cokoli sehnat. Přesná data, fotografie a inspiraci ... Měl jsem spoustu času na psaní knihy.
Psal jste si už během těch patnácti roků poznámky nebo dokonce deník?
Pouze jsem si psal deník ze Sarajeva a bylo to dobře, jelikož se mi to hodilo do knihy, a poté se o nás i docela psalo, takže data byla k dohledání.
Jak dlouho jste pak knihu zpracovával? Protože z dramaturgického úhlu pohledu v ní je vlastně v podstatě úplně všechno …
Psal je ji poslední tři roky v Aubagne, a poté jsem jenom doma hledal nakladatele a korekturu textu.
V knize píšete, že máte rád Afriku. Je tam nějaké místo, kam byste se rád podíval a ještě jste neměl příležitost? Případně i jinde na světě, pochopitelně kromě Camarónu?
Já jsem typ člověka, co radši jde dál, než se vrací na stejná místa. Afrika je celkově nádherná a každý kout je jiný, takže tady bych asi nedokázal určit místo. I když jsem se vracel na Calvi po 12 letech, tak jsem vnitřně cítil, že můj kruh je zde již uzavřený a je rozumnější nechat pracovat duchovní fázi, než tam trčet a topit se ve vzpomínkách.
O čem bude vaše třetí kniha?
Nejlepší instruktor je ten, který byl v terénu a má zkušenosti. Pak je důležité se ty zkušenosti naučit umět předávat, aby byly racionální, takže je třeba je přizpůsobit. A pak tam je filozofický podnět. Takže třetí kniha bude filozofie bezpečnosti, kde se snažím věci odůvodnit tak, jak jsem je dělal v legii. To znamená jak to vidí teorie a jak je to v praxi.
Máte už termín, kdy by tahle vaše třetí kniha měla vyjít?
Zatím ne. Říkám si, že na to mám čas, protože jsem pořád mladý a můžu to přepisovat. Aktuálně jsem na nějakých sto stránkách formátu A4. Dělám si poctivou rešerši filozofie, protože tu neznám, jelikož jsem ji nestudoval. Ale koupil jsem si celou kolekci filozofů od Platona, Aristoklése až třeba po Marxe. Je to zajímavé. Zajímají mě všichni, abych měl svůj názor. Teď jsem četl knihu Češi na vlásku, protože jsem chtěl zjistit, proč se Češi chovají tak, jak se chovají. Tam je to krásně všechno rozepsané. Čtu proto, abych se zdokonaloval a abych měl nezkreslené informace, které mě posunou dál. Do dnešní doby už všechno bylo vymyšleno, dneska se to jenom předělává a upravuje. Za existenci lidstva jsou tři důležité body, které dodnes nevíme, jak na ně: svobodná mysl, duše a bůh. Dodnes jsme nepřišli na to, jak fungují. Tyhle věci mě zajímají, aby mě ty vědomosti třeba otevřely další cestu.
Když se pro svoji další knihu věnujete filozofii, zeptám se, i na základě vašich zkušeností z legie, jestli věříte na zázraky …
Zázraky? Pokud jsou myšlené ty biblické, jako rozdělení moře nebo chůzi po vodě, tak na ty nevěřím. Ale ve válce a v životě jsem viděl věci, které by se daly považovat za zázraky. Třeba když člověk, který už nemá žádnou sílu, se zvedne a bojuje dál pro své bratry nebo rodinu. Nebo když se situace zdá beznadějná, a přesto se objeví malé světlo naděje. To jsou zázraky lidského ducha než nějaké nadpřirozené události. Takže, jestli věřím na zázraky? Věřím na týmovou a osobní sílu lidí překonat to, co se zdá nemožné.
PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
ČTVRTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
PÁTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
FOTO: Archiv Stanislava Gazdika
