Nesmyslně ořezaný formát je jedna věc. To už by bývalo bylo lepší, kdyby uznávaný režisér Andreas Dresen natáčel černobíle. To by filmu přidalo na syrovosti a byl by s největší pravděpodobností ještě působivější. Horší je, že zcela absentuje dobová atmosféra! Vůbec nic nenapovídá tomu, že by venku měla naplno zuřit druhá světová válka. Nejednou tedy můžou unikat myšlenky k tomu, že venku před barákem prostě stojí zaparkovaná auta gripáků, osvětlovačů, kamerové posádky … Prostě jde o to nejmrzutější, co se při sledování dobového audiovizuálního dílka může stát. Přitom události v něm obsažené se doopravdy uskutečnily. Tvůrci taky nechtějí příliš zdůrazňovat, že hlavní hrdinka byla přesvědčená komunistka, protože bychom její počínání tuplem sledovali s výrazným odstupem, třebaže být empatický a emotivní se v jejím případě, vzhledem ke konkrétní okolnosti, určitě nabízí.

Hilde vlastně sama nevnímá, že by v roce 1942 byla nějaká válka. Nejprve proto, že je v osobním životě šťastná. Rozhodla se provozovat protinacistickou činnost, takže se se stejně smýšlejícími odbojáři skrývá v budově u jezera, odkud společně organizují a plánují záškodnické akce typu vylepování plakátů apod. Členem skupiny je i Hans, se kterým si docela rozumí a který se jí líbí. Nechá se tedy osouložit a dokonce se vezmou. Děťátko je na cestě. Tohle všechno by bylo hezké, kdyby ji a její přátele ze skupiny Rudý orchestr nacisté nepochytali a nezavřeli. Je jasné, že během čekání na ortel ve věznici porodí. Syn Hans jí dává sílu do dalších dnů. Vzhledem k jeho přítomnosti ji ani netrápí svědomí, že bez většího nátlaku udala své přátele, které proto zřejmě popraví. V jejím případě padne rozhodnutí, že rovněž nebude gilotiny ušetřena. Ale ještě pro ni existuje jedna možnost: požádat v dopise o udělení milosti samotného Führera, tedy Adolfa Hitlera …

Události z Hildina života sledujeme ve dvou časových rovinách. Jedna nás zavádí do vězení Plötzensee, druhá ukazuje to, co uvěznění a vlastně i otěhotnění předcházelo. Snad až na jednu retrospektivní pasáž směřujeme postupně. Nikoli však chronologicky, nýbrž od nejčerstvější sekvence k té nejstarší, tj. k seznámení Hanse a Hilde. Nebylo by žádným překvapením, kdyby se natáčelo podle jejích autentických deníků. Zároveň ale platí, že kdybychom si o ní přečetli třeba na Wikipedii, z jejího příběhu si film dokážeme v mysli sami poskládat, aniž bychom museli vyrazit do kina. Rozhodně nebyla jediná, komu se v první polovině 40. let minulého století něco takového stalo. A dobře si dokážeme představit, jak probíhala jednak odbojová činnosti, a jednak následný pobyt ve vězení. Dokudramatický formát napovídá, že S láskou, vaše Hilde patrně neobsahuje ryze fiktivní, tj. oproti realitě zásadně pozměněné scény. Ale současně, pro někoho možná paradoxně ani neumožňuje vše intenzivněji prožívat.

 











 

Údajně režisér záměrně chtěl, aby se diváci a divačky staly nezávislými pozorovateli a veškeré emoce nechali stranou, což by se při hollywoodském zpracování jistě nestalo. Z filmu si takhle odneseme, že Hilde podcenila moc nacistického režimu, jelikož ten se začal bortit až o několik měsíců později, ale také nutno vyzdvihnout její statečnost, díky které by bývala ani nepotřebovala přítomnost faráře (jeho představitel Alexander Scheer točil u nás v roce 2020 horor Krvavě rudé nebe, oproti kterému je role ve S láskou, vaše Hilde pravým opakem). Se svou situací působí smířeně, protože bojovala proti tomu špatnému, čemu nevěřila. Avšak nebýt tohoto rozhodnutí, užívala by si mateřství pravděpodobně nepoměrně delší dobu. Liv Lisi Fries ztvárňuje hlavní hrdinku civilně, poctivě a uctivě. Poctivý a uctivý chce být i režisér ve svém přístupu. A až na uvedené výjimky se mu to daří.

S láskou, vaše Hilde ukazuje příběh Hilde Coppi, ale bývalo by nebylo špatné, kdyby někdy vzniknul spin-off o postavě dozorkyně Anneliese Kühn (výborná Lisa Wagner). Minulý rok v kinech běžela Dozorkyně. Ta však danou profesi nevykonávala během války. V tomhle se představa při tom ve třetím odstavci zmiňovaném vlastním přehrávání Hildina příběhu trochu liší, jelikož i v souvislosti s koncentračními tábory bychom si spíše představovali, že nacistická dozorkyně ve vězení pro nepřátele nacistického režimu bude rovněž sadistická a krutá jako byly Maria Mandel, Ilse Koch, Alice Orlowski, Johanna Altvater či Irma Grese. Zprvu se tak i tváří, leč později jakoby se s v ní uvěřitelným způsobem probudily lidskost a soucit k té, kterou má hlídat, se chová vstřícně. Trochu to až připomene situaci kolem kapitána Stasi Gerda Wieslera a dramatika Georga Dreymana v Životech těch druhých. Tam z toho byl Oscar za Nejlepší neanglicky mluvený film. Tady však vztah obou žen není hlavním tématem, takže největší poctou zřejmě zůstane nominace na Zlatého medvěda na Berlinale.

FOTO: Film Europe